Toulání po Praze a jejím přilehlém okolí s analogovým fotoaparátem Horizon 202.
Čtverce, kterými jsem tu zaplnil tři samostatné příspěvky, jsem v poslední době vyměnil za mnohem širokoúhlejší formát. Úhel záběru použitého fotoaparátu je 120°. Panoramatický snímek vzniká pomocí otočného objektivu, který po zmáčknutí spouště opisuje oblouk přes dvě kinofilmová políčka.
Závěrka funguje na principu měnící se šířky vertikální štěrbiny, která se otáčí spolu s objektivem těsně před zakřivenou filmovou rovinou.
Jakkoliv to může znít složitě, je to vlastně strašně jednoduché. Na ostření klasickým způsobem u tohoto fotoaparátu můžeme zapomenout, ostrost ovlivníte pouze použitou clonou. Nejtěžší na celém focení je udržet fotoaparát v rovině aby se předešlo zkreslení (pokud tedy není záměrné). Jelikož nejsem příznivcem používání stativu, obložil jsem tento starý bakelitový přístroj kovovou konstrukcí (klecí), díky které ho mohu držet stabilněji a spouštět závěrku pomocí externí spouště – aniž bych si záběr ve chvíli zmáčknutí rozklepal či rozhodil drženou rovinu.
Jednotlivé snímky i soubory fotek se budu snažit popsat spolu s místem, kde vznikaly. Tento je z Dívčích hradů, pořízen byl loňského jara (2025) při dočasné změně letového koridoru nad Prahou. Z těchto širokoúhlých záběrů to tak nevypadá, ale letadla tehdy prolétávala nad Prahou 4 a 5 opravdu nízko.
Ten den jsem toho na Dívčích hradech cvakl víc (v tomto případě je celý proces snímaní spíš bzučení), většinou i s prolétávajícím letadlem na pozadí.
Snímky odsud vlastně byly prvními, které jsem tímto aparátem pořídil.
Tady poskočíme do zimy 2025, na pár nudlí z okolí obory nesoucí jméno Daliborka. Místo, kde jsem končil své toulání před pár měsíci.
„Výhled“ na Vrané nad Vltavou.
Z opačné strany Daliborky jsem již dříve pořizoval fotografie i pro toto album.
Příroda je tu krásná za všech barev.
Tenhle záběr je zase z jiného okraje města, ale byl na stejné kazetě filmu a tak pochází z podobné doby. Jde o místo s vyhlídkou nazvanou Řivnáč. To se nachází sice až nad Roztoky, ale co si budeme, pár desetiletí a třeba se z města v okrese Praha-západ stane další městská část. Přece jen je to z dnes už pražského Suchodola co by skálu přeskočil.
Tady jsme se vrátili zpět do jara 2025 na hřebeny starého vápencového lomu nad bývalou Podolskou cementárnou – dnešním plaveckým stadionem.
Přeskočení řeky k cyklistům projíždějícím na Lihovaru
a k nocležníkovi pod sochou sv. Jana Nepomuckého na Zlíchově.
Zpět na hřebeny pod Kavčími horami
Se severním výhledem na město.
Když jsme znovu na Praze 4, mrkneme na jedno hluché místo v blízkosti ulic 5.května a Sdružení..
Donedávna využívané jako parkoviště.
Ano, ta hrouda uprostřed upoutávala mou pozornost.
Dřív byl pozemek součástí okolních sportovišť a přilehlého školního pozemku.
Dnes už vše nasvědčuje přípravám k nové výstavbě.
Z blízkého centra města až za okraj periférií.
Měníme nejenom místo, ale i použitý film, a to na můj oblíbený totálně prošlý Fujifilm Neopan 1600. K jeho hrubozrnu kromě expirace před 25 lety přispělo i špatné skladování. Škoda, že mi jeho kazet už moc nezbývá.
Stále ještě aktivní lom Hvížďalka, nacházející se mezi Lochkovem, Radotínem a Kosoří, lze právě od Kosoře krásně obejít a pokochat se pohledem na tento odkrytý kus země.
Ten se postupem času neustále rozšiřuje.
Nemůžu se dočkat až se i v tomto lomu ukončí těžba a stane se volně přístupnou součástí veřejného prostoru.
Blízká Radotínská cementárna je ale přímo závislá na vápenci odsud a tak se už nyní předpokládá, že aktivní vytěžování na tomto území potrvá minimálně do roku 2050.
Beru to jako výzvu a počkám si.
Když jsme u toho prošlého hrubozrna, na stejném filmu na mě při skenování čekaly ještě fotky z vyhlídky na Černošice.
Ten den bylo světla na tuto prošlou 1600 opravdu hodně.
A z vyhlídky na vyhlídku. Tentokrát s neprošlým filmem a od Berounky nad Vltavu.
K Zvolské Homoli.
V místech bývalého sídliště a později hradiště osídlovaného již od pravěku se nachází další z krásných výhledů v blízkosti Prahy.
Jednotlivé vyhlídky jsou mezi sebou propojené pestrými cestami.
Navštěvuji ho s rodinou již delší dobu a i když nemám toto okolí zmapované tak, jak bych chtěl, cítím se tu při každé návštěvě tak nějak více v rovnováze.
Přijde mi, že naši předci si místa pro život uměli vybírat.
Pár fotek vysokokontrastním filmem z další vyhlídky, tentokrát mnohem blíž centru města.
A přitom tak daleko.
Výhled na Košíře ze sluncem vždy rozpálené Skalky.
Teď si zaběhneme ještě na pár fotek do města.
Jeden celý film zachycující místa na Jižním městě mi kvůli chybě při vyvolání nevyšel, tak alespoň několik snímků z jiné založené kazety.
Řeknu vám že když se taková nudle postaví na výšku, je to pořádný formát.
Jako v případě zachycených pražských dvojčat, policejní ubytovny Kupa.
Ta je se svými 81 metry nejvyšším panelovým domem v České republice.
Budovu navrhli architekti Vítězslava Rothbauerová a Jan Zelený, přičemž název Kupa pochází z původního, nakonec kvůli úsporám nerealizovaného plánu postavit věže v moderním kupovitém tvaru.
Přesun do přímořského turistického letoviska. Dělám si srandu. Ale nevykukovat na pozadí paneláky ze sídliště Novodvorská, jeden by to moře dole pod schody i hledal.
A jeden bazén z Prahy 4. Zanedbaná kašna na sídlišti Pankrác I, autorem je výtvarník Emil Cimbura. Po levé straně s plastikou nazvanou Ryby. Ta je dílem sochaře Juliuse Lánkáše a je na místě od roku 1985.
Zarostlý, i když dnes už zrenovovaný „Květ“ z téhož místa. V roce 1969 toto sochařské dílo vytvořil Jaroslav Vacek. A stejně jako další umělecká díla volně umístěná napříč městem se na renovaci musí podílet soukromé subjekty. Takový jeden z nešvarů hlavního města.
A poslední zachycenou plastikou Sedící ženy od autorů Lubomíra Růžičky a Ladislava Koláře z roku 1977 se pro tentokrát loučím.
Vzhledem k tomu, že jsem si mezitím pořídil již druhý obdobný fotoaparát (tentokrát starší kovovou verzi), který upravuji obdobným způsobem, mám v plánu v této sérii nudlí ještě pokračovat.