Ostrovní dvounádraží, prostředník mezi centrem města a jeho okrajem.
Toto místo bylo po Smíchově mým druhým domovským nádražím. Nádražím, kde panoval klid a vše se tu neslo ve smyslu undergroundu.
Pamatuju si, že když jsem byl ještě malý kluk, bylo toto nádraží pro mě jasným signálem, že už jsem skoro doma. Přesvědčoval jsem rodiče abychom vystoupili už tady, že se chci ještě chvíli koukat na vláčky.
Z jedné strany mířily vlaky směrem na Hlavní nádraží, Masaryčku nebo i do Libně, stačilo však proběhnout malou čekárnou a už vás míjely vlaky směrem z Prahy ven. Projíždělo tudy nespočet typů lokomotiv, některé soupravy stavěly, jiné ne, prostě něco, co jsem v té době vydržel sledovat hodně dlouho…
Příspěvek je sestaven z fotek z několika návštěv. Tady ta večerní byla v lednu 2019.
Mezitím trocha historie.
Stavba nádraží začala v roce 1870. Tehdy to bylo „dvounádraží“ společné pro dvě železniční společnosti a jejich dráhy. Nejprve tu vznikla Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. Té patřila část budovy s dnešním druhým nástupištěm. Jako další byla Rakouská severozápadní dráha, které náležela jižní část budovy se současným prvním nástupištěm.
Po zrušení dopravy na Těšnov bývaly osobní vlaky po nějaký čas ukončovány právě ve Vysočanech. Díky tomu se tu na jednotlivých kolejích řadilo i více souprav za sebou.
Dnes je tu už o dost větší klid.
Severní strana pěšího tunelu (od Proseka) je stejně stará jako nádraží samotné.
…
Teď už několik analogových fotek ze září 2020. Trať od východní strany nádraží.
…
Odbočka vlečky z roku 1912 do v době focení ještě stojících Odkolkových pekáren. Na pozadí vpravo pak bývalá původní vlečka do Vysočanských závodů ČKD.
Při čekání na speciální jízdu parní Šlechtičny.
Na samotném nádraží už to má takovou tu atmosféru, že se tu bude brzy něco velkého dít.
…
V čase se přesuneme na začátek letošního dubna (2021). Železniční romantika jde stranou, vrcholí přípravy na kompletní demolici.
…
Naposledy se tak chci proběhnout prostory stanice.
Tuhle stranu na prvním nástupišti jsem měl nejraději. Dnes je už opáskovaná a prázdná. Sedám naposledy na lavičku, v klidu pokuřuji a vzpomínám.
A naposledy do „podzemí“.
Celou dobu jsem si myslel, že původní podchod má být zachován a ono ne, k novému nádraží budou vybudovány dva nové přístupy.
Přibližně o týden později. Zůstává stát už jen původní dvojstanice. Na prvních fotkách je zachycen motoráček společnosti KŽČ směřující tudy do Čakovic.
Zbylá hlavní budova, vpravo pak hodně provizorní nástupiště.
Poslední návštěva následovala přibližně po dalším týdnu. Stanice je pryč. Bagry odklízejí její zbytky, alespoň že ranní slunce už má sílu.
Železniční džungle.
Ještě jedna džungle tu ale pořád zůstává, a to stará trať směřující na dnes již zaniklé dolní nádraží Libeň, kde dále pokračovala přes Karlínský přístav a na Nádraží Těšnov. Trať byla vyřazena v 80. letech 20. století a dnes ji na vysočanské části připomíná už jen pár pražců, dlouhý násyp a kousek od nové Balabenky taky začátek a konec původního mostu přes Rokytku.
Vezmu to ještě naposledy k místu, kde stála samotná stanice.
Na improvizovaném nástupišti se ty roušky teď docela hodí.
No, moc toho tady už nezbylo.
Za domovské nádraží považuji to, které mám v určité životní dekádě nejblíže, ale i to, na které si člověk jde sednout aniž by zrovna někam jel: zažívat pocit svobody, určitého klidu, nebo jen tak koukat na vlaky a popíjet pivo s kamarády. Tímhle pro mě nádraží Vysočany bylo. Já mu za to děkuji a loučím se s jeho rozmanitým nočním nasvícením, jeho dožluta zbarvenou fasádou i jeho unikátním podzemním přístupem do prostorů drážní budovy.
Tak čau, další kuse historie.
