Původně Táborská ulice, původně dva samostatné domy z roku 1882, původně sanatorium MUDr. Jaroslava Hausmana…
Následně roku 1923 zařízení přebírá MUDr. Vladimír Borůvka. Péči zde zajišťuje pro movitější pacienty. Měly se tu uskutečňovat i umělé potraty, které byly v té době nelegální. V roce 1931 sanatorium zvětšuje svoji rozlohu o sousední dům.
V období války je změněno na lékařskou kliniku určenou výhradně pro německé děti ubytované v protektorátu. Po válce funguje opět jako sanatorium. Po únoru 1948 je znárodněno a zařízeno pro poskytování léčebné péče prominentům tehdejšího režimu.
Ironií je, že 25. února roku 1950 zde umírá římskokatolický kněz Josef Toufar na následky čtyřtýdenního mučení členy StB. Jeho tělo bylo následně pohřbeno v hromadném hrobu v Praze-Ďáblicích. V červenci 2015 byly Toufarovy ostatky převezeny zpět do Číhoště (místo jeho posledního působení).
Stejný osud, tedy prožití posledních chvil v této budově, čekal i na Jana Palacha. V roce 1953 bylo ve 4. patře zřízeno oddělení pro léčbu popálenin a právě sem byl Palach 16. ledna 1969 převezen. Po třech dnech udržování při životě, kdy mu dělali dlouhodobou společnost jen ošetřující lékař, sestry a psycholožka s nahrávacím magnetofonem ukrytým pod šaty, 19. ledna 1969 svému zranění podléhá
Následně v budově sídlil Farmakologický ústav Akademie věd a od roku 1978 do 2001 Ústav experimentální medicíny Akademie věd společně s nakladatelstvím Academia. Od roku 2015 objekt patří již soukromému vlastníkovi. Interiéry jsou vybydlené, okna ve spodních patrech zatlučená, v těch vyšších rozbitá. Současný majitel by tu rád viděl hotel. Město usiluje alespoň o zřízení malého pietního místa.
Chmurné a deštivé počasí ten den atmosféru místa ještě podtrhovalo.
Výhled ze dvou teras na probouzející se město.
Světla přibývá a můžeme se tak přesunout do budovy.
Proběhneme ji od shora dolů.
Kdybych si pro vás chtěl připravit nějakou senzaci nebo zaručeně pravdivý tajemný příběh, napsal bych sem, že pokoj, který mě ve 4. patře jako první zaujal a který mi stálo za to si vyfotit, byl právě pokojem posledních chvil Jana Palacha.
Jenže tak se to opravdu stalo. Že by se mělo jednat právě o něj jsem zjistil až později.
Schodiště na druhé straně dvojbudovy.
A po něm vyšlápnout ještě na půdu.
A zase to schodiště.
Letmý pohled z malé terasy na holubí dvorek.
A zpět do chodeb otevřených dveří.
A výtahové šachty.
Závěrem přes přízemí do zpustlého dvorku.
