AVIA Letňany II.

Pokračování série fotografií industriálního areálu v Letňanech.

V roce 2018 jsem zveřejnil již jedno album zachycující toto rozsáhlé strojírenské místo. Avii běží čas, poslední roky se mluví o vzniku nové čtvrti na tomto 66 hektarů velkém pozemku. První byty tu mají vzniknout do roku 2030, takže to sice není ještě tak horké, ale lepší dřív, než pozdě.

V minulém příspěvku jsem zachytil převážně východní (starší) stranu areálu. Tentokrát jsem se soustředil na tu západní, kde jsou kromě pár fungujících objektů soukromých firem i opuštěné výrobní a montážní haly, laboratoře, zkušebny motorů a jiné technické provozy. Narazit se tu dá i na několik podzemních krytů.

Vodojem symbolický pro toto místo tu stojí až od roku 1976.

Zajímavostí z historie firmy je, že se Avia v roce 1921, kdy byla sice konstrukčně úspěšná (tehdy ještě výrobou rozdrobená po menších podnicích v Praze), dostala do dluhů, které neměla možnost splatit.

Tehdejší majitelé se snažili podnik nabídnout Škodovým závodům, ale ty na nabídku ani neodpověděly. Přitom v té době měla Avia již pověst odborné společnosti a rýsovala se jí i první vojenská zakázka.

V nouzi se jeden z nich obrátil na svého spolužáka Karla Bondyho. Rodinná rada této milionářské rodiny dlouho neváhala a podnik koupila.

Překvapením je, že v roce 1926 Miloš Bondy již prosperující Avii prodává právě Škodovým závodům. Ty vzápětí kupují pozemek současného areálu k výstavbě moderního závodu i továrního letiště.

Fotka aleje na chodbě laboratoří úpravny vody zatěžkaná kamínkem moc smysl na tomto místě nedává, ale když ji tu už někdo přede mnou tak hezky naaranžoval…

Ve druhém patře je možnost spatřit samotné nádrže.

Teď už do jedné z mechanických hal vzniklých za druhé světové války.

V třicátých letech dvacátého století se tu provoz rozeběhl naplno. Fabrika produkovala stíhací, bombardovací i dopravní stroje.

Na to v březnu roku 1939 obsazují závod jednotky SS a do vedení dosazují své lidi. Podnik se rozšiřuje (i právě o tuto halu) a vyrábí letouny Arado 96 a motory pro německé stíhačky.

Jeden ze dvou podzemních krytů u školícího střediska.

A ven do budovy.

Přesun do železobetonové mechanické haly, největší místní stavby o rozloze 30 000m2. K její výstavbě došlo již pod vedením německé vlády v roce 1940. Smutný na tom je fakt, že na její stavbě pracovali převážně židovští vězni a to v nelidských podmínkách.

Každé v Avii vyrobené nebo smontované letadlo se zalétávalo na místním letišti. Při zkušebních letech došlo bohužel i k tragickým událostem, jako byla havárie stroje Avia S-199 anebo technická závada vrtulníku HC-2, kdy se pilot katapultoval v příliš malé výšce. Vrtulník paradoxně sám přistál o kousek vedle.

Ještě o něco dříve (přesněji 12. dubna 1935) došlo k nehodě hned dvou letadel ve stejný den. Šlo o letouny Avia AV-156 a AV-57, které odstartovaly krátce po sobě. První havaroval na území obce Polerady a druhý ve Vinoři. Vyšetřování ukázalo, že se v obou případech jednalo o konstrukční chybu.

Za války se tu pracovalo v desetihodinových směnách s dost tvrdou pracovní politikou. Pracovní vytíženost fabriky nepřerušil ani atentát na Reinharda Heydricha. Zatímco všude jinde platil zákaz vycházení, tady se jelo na plné obrátky.

Další havárie spojená s Avií se od předchozích lišila. Na podzim roku 1944 dva zaměstnanci odcizili letoun Arado 96B. Měli s ním v plánu přeletět na Slovensko a tam se zapojit do protifašistického odboje. Nepřízeň počasí a nezkušenost pilotů měly za následek jeho havárii ještě před dosažením cíle.

V těchto místech haly už dává příroda jasně najevo, kdo je tu pánem.

V roce 1958 se Avia spojila s automobilkou Praga a přešla z letadel převážně na výrobu automobilů. Z letecké divize se soustředila už jen na výrobu motorů a vrtulí.

Ve stejném čase měla Avia i vlastní závodní auta,

Výstup nad samotnou halu.

Budova bývalého výpočetního střediska, která tu vznikla stejně jako vodojem až v sedmdesátých letech.

Ještě jeden pohled na místní „školu“.

Pohled přes střechu haly k sídlišti Letňany, vybudovaném právě pro zaměstnance Avie. Zajímavostí je, že ulice v okolí těchto domů nesou jména po slavných osobnostech právě z Avie (Malkovského, Jančova, Krausova).

A zpátky do kanceláří a pracoven v druhém patře této části budovy.

Byť se jednalo a kancelářské prostory, byly vystavěny tak, aby odolaly co největšímu nepřátelskému tlaku. Zdi tu byly tlusté až 1 metr. Není se čemu divit, vznikaly ve stejné době jako hala samotná a z důvodu výroby letadel a motorů pro Luftwaffe mohly být kdykoliv cílem náletů.

V těchto místnostech jsem se cítil úplně stejně jako ve vedlejším areálu, zachyceném v minulém příspěvku. Povalené skříně, rozbitá okna, vysypané šuplíky a nakonec jako by to někdo ohromným koštětem zamíchal dohromady. Areál byl a je stále hlídaný, tudíž nechápu, kdo měl potřebu ty pracovny takto zřídit.

Další artefakt bez významu naaranžovaný na rýsovacím prkně.

Kromě samostatné výroby se v místních provozech montovala i vozidla jako Tatra 805. Ve spolupráci se Škodovými závody tu vznikly první autobusy a nákladní automobily. Připravovaly se tu podvozky i pro vojenské transportéry OT 64 Scot.

Další ze zdevastovaných hal, tato byla vybudována jako kalírna.

Jeden z bunkrů se střílnami na strategické křižovatce, vybudovaný za okupace a určený pro vojáky SS.

A další podzemí kryt, později využívaný jako sklad a archiv.

Sice je tato část skladu zasypaná, ale i tak si myslím, že by měla být zlikvidována důslednějším způsobem. Popravdě, byl jsem rád, že jsem při focení mohl sáhnout do kapsy pro respirátor a nasadit si ho. I tak mi po opuštění prostor trvalo ještě pár minut, než jsem se štiplavého zápachu z nosu zbavil.

A ven, ještě se na čerstvém vzduchu projít po areálu.

Jen do doby návštěvy dalšího a největšího podzemního krytu v areálu.

Nechybí v něm promítací místnost.

Prostor byl později využíván jako jídelna, sklad a nakonec i jako klub.

Sloupový sál, kde je současně asi nejvíce vody z celého podzemí, prostě nešlo nefotit vícekrát.

Na přelomu 60. a 70. let se tu začaly vyrábět lehké nákladní vozy Avia A15 a A30 francouzské automobilky Renault-Saviem.

Pozdější Avie se vyráběly v mnoha verzích. Například jako hasičské speciály, vysokozdvižné plošiny, vozy tehdejší veřejné bezpečnosti a jinak sloužící nákladní automobily.

Vzhůru do zkušeben motorů, které vznikly též za druhé světové války.

Tento soubor cihlových budov jsem si užíval asi nejvíc z celého areálu. Ani ne tak fotograficky, ale díky určité čitelnosti místa člověk pochopil co, kde, jak a proč se tu dělo, a dávalo mu to pocit, jako by toho byl tehdy součástí.

Celé zkušebny jsou postavené symetricky a odpovídá tomu i uspořádání dvou ovládacích pultů naproti sobě.

Od nádraží Čakovice je areál propojen dodnes stojící lávkou, vybudovanou taktéž za válečného období.

Závěrem ještě jednou část areálu z pozorovatelny, tentokrát za soumraku a v noci.

Vedení developerské firmy odhaduje, že revitalizace a nová zástavba v areálu bude trvat 15 a více let. Má v úmyslu spojit Čakovice s Letňany a vybudovat tu naprosto novu čtvrť s vlastní infrastrukturou. Zároveň samo přiznává, že ze zbývající zástavby zachová jen dominantní vodárenskou věž.

Po nedávno zmizelé Pragovce se pro mě stala Avie — byť jen na omezený čas — její náhradou, místem na území hlavního města, kde se dá ještě pozorovat nějaký ten industriál, nadechnout se v prostředí nasáklém oleji, užít si dobrodružství a zřejmě sledovat i jeho zánik.

I přesto, že jsem v ní zatím neprošel každé místo a její provozy ještě nejsou srovnané se zemí, jí chci vzdát hold. Ať už se tady v Letňanech za její existence vynalezlo, vyrobilo nebo sestavilo cokoliv, bylo to pro český průmysl přínosem. Doufám, že její úspěchy budou připomínány, i když to tu bude za pár let vypadat úplně jinak.