Jedno z mých nejoblíbenějších míst ve městě.
Zatímco minule jsem to vzal tak nějak všeobecně profily Dalejského a Prokopského údolí, tentokrát se zaměřím jen na jedno místo z tohoto rozsáhlého vytěženého území.
A to místo pro mě v mém životě tak zásadní. Až si troufám tvrdit, že právě návštěvy něj ve mně postupně budily hlad po odloučených, industriálních a zároveň přírodních lokalitách. Místo, které jsem navštěvoval od svých dětských let. Místo kam jsem ochotně vzal každého, pokud o jeho návštěvu projevil jen trochu zájem, stejně jako mě sem od mala brával můj táta. Ale nepředbíhejme.
Řeč je o souboru několika bývalých lomů nedaleko Řeporyjí.
A tady taky začíná moje prosincová procházka s vidinou zaručeného pročištění hlavy v předvánočním období.
Jsem tu po delší době, a tak rovnou omrknu stav areálu kdysi rozlehlého vlakového překladiště.
Od mé poslední návštěvy tu přece jen nějaké změny jsou, a to v podobě postupné likvidace starého kolejiště.
Živí to ve mně tak trochu melancholické pocity a proto raději vejdu do přírodní oblasti této městské části.
Dnes už loňské (2024) vybledlé prosincové barvy, sem tam trochu rozsvítím fotkami z další návštěvy, tentokrát té letošní (2025), jarní.
Beru to ještě strání nad lomy zaniklými kolem roku 1954, označovanými jako Požár I a Požár II. Přece jen je to po cestě a už je to několik let, co jsem tu byl naposledy.
Při kafi v termosce nasaju atmosféru opuštěnosti a klidu. Kdo další by sem taky v tuhle roční dobu a v tomto počasí lezl.
Posilněn vším, co Požár I a II nabízí, se dostávám k místu, o které v tomto příspěvku běží – k sousednímu, donedávna z části aktivnímu lomu.
Ten je některými současnými zdroji označovaný jako Požár/y II. Přitom by to měla býti spíše trojka, ne-li čtyřka, ale to vysvětlím níže.
Musel bych se stydět, kdybych lomu, který pro mě tolik znamená a ve své dnešní podobě tolik zkrášluje okolní krajinu, nevěnoval samostatný příspěvek. Lom, který se postupem času vyvíjel a uceloval. Lom, který pro mě byl a stále je oázou při jihozápadním kraji města.
Dost bylo superlativ, dáme si trochu historie.
Lomy na Požárech založila firma Bárta a Tichý, a to v sousedství vápenky patřící firmě Biskup, Kvíz a Kotrba. Ta byla založena už v roce 1895.
V roce 1902, v té době ještě v souboru několika samostatných z povrchu těžených lomů, vzniká napříč prostory vlečka o rozchodu 600 mm. Vozíky tu tahaly ručně až do roku 1928, kdy byly do provozu nasazeny malé lokomotivy.
Pro snažší dopravu materiálu ze středu lomu Požár I. vzniká zářez s tunelem pro malodrážku (1930). V letech 1937-1938 je proražena štola do sousedního lomu Požár II.
V té době už má vápenka Biskup, Kvíz a Kotrba postavenu moderní 22 komorovou pec (1922). Na pozdějších ortofoto mapách (1945+) jsou vidět už dvě pece vedle sebe, ale v dostupných zdrojích o tom žádnou zmínku nenacházím.
Pohled na areál vápenky v roce 1908 na propagační kresbě architekta Františka Skopalíka:
Bárta a Tichý měli pec také, již od roku 1896, ale umístěnou mnohem východněji od původních „Požárů“. Pec měla 20 komor a její tehdejší krásu zachycuje tato fotografie.
Vápenec v té době získávali z Holyňského lomu a lomu Rokle.
Firmy mezi sebou později směnily pozemky a mohla tak vzniknout rozsáhlá síť kolejišť napříč několika lomy, včetně dvou mostů (1903). Jeden z nich přetínal železniční trať a druhý Dalejský potok. Mosty směřovaly na sever k již neaktivním lomům, které posloužily jako výsypka pro zpracovaný a již nepotřebný materiál. Dodnes v těchto lomech naleznete hromady lámaného kamene.
Obě zde působící firmy se staly ve 20. letech součástí Prastavu a začaly fungovat společně.
Mezi lety 1949-1959 se definitivně ukončuje těžba v lomech Požár I a II.
Rozsáhlý východně položený lom, sestávající z několika původních menších lomů (Rokle a Vokounka), se stává jedním celkem a v roce 1951 zde vzniká tunel ústící v těsné blízkosti původní vápenky firmy Biskup, Kvíz a Kotrba.
Ta ukončila provoz v roce 1971, v té době už jako součást národního podniku České cementárny a vápenky.
Tím upadá i těžba v Rokli a Vokounce, v té době již spojených s lomem Požár III, založeným v meziválečném období.
Na západní straně (to je ta část s jezírkem) pokračuje těžba v dalším samostatném lomu až do doby, kdy je někdy kolem roku 2000 propojen s Požárem III.
Následně těžba pokračuje i v západní části již dříve uzavřeného lomu a velikost Požáru III se rozrůstá do dnešní podoby.
V době založení lomů se celému zdejšímu území říkalo Na Požárech. Lomy nesly číselné označení podle pořadí vzniku. Jednička dvojka jsou jasné (původní lomy firmy Bárta a Tichý). Trojkou byl označován pozdější lom, polykající již vzniklé i teprve plánované lomy a zářezy v okolí. Nejnovější, západní lom, který se vytyčil až někdy v padesátých letech, by tak klidně mohl nést označení Požáry IV.
Pohled od západní strany lomu je pro mě magický, a tak si ho ještě chvíli užívat budu.
Zde už při jarním sestupu ze severní strany.
A tady od východní strany v cípu, který byl ještě nedávno součástí starší části lomu.
Těžilo se zde z povrchu a postupem času se jednotlivé jámy propojovaly až do současné podoby.
„Můj lom“ tak, jak si ho pamatuji nejvíc, sahal od tohoto cípu téměř až k dnes zatopené části na západní straně. Tehdy už v něm byla těžba pozastavena a prostor zarůstal náletovými dřevinami.
Panoval tu tehdy úžasný klid, občas se kolem prohnal podobně smýšlející výletník, ale jinak to bývalo naprosto hluché místo. Tedy alespoň do chvíle, než se z vedlejší, stále ještě aktivní části ozvala výstražná siréna, oznamující odstřel.
V té době už nebyl získávaný materiál zpracováván v místní vápence, ale převážel se nákladními automobily do Radotína.
Tady sestupuji do lomu.
Výše zmíněný násep (po levé straně) odděluje starou a novou část lomu. Než na tomto místě došlo k obnovení těžby (někdy kolem roku 2000), žádný násep tu nebyl.
Mylně to tak může nabádat k představě pomyslných hranic „staré“ a nové části lomu.
Stará část lomu kdysi sahala přibližně k tomuto místu na západní straně.
Není to tak dávno, kdy po celoplošném ukončení těžby v těchto místech sloužilo spodní zatopené podlaží dobrodruhům z okolí jako koupaliště. Nikdy to ale nebylo povoleno a vstup sem byl vždy jen na vlastní nebezpečí. Později, i vzhledem k množícím se úrazům, byl prostor hlídán a vstup pokutován přivolanou hlídkou Policie.
To říkám pořád, že je tohle místo taková malá pražská Velká Amerika.
Jedním z plánů pro využití lomu v budoucnu je revitalizace a přeměna na volnočasový areál, podobně jako u lomů vedle Radotínského údolí (2025 stále nerealizováno).
Neříkám, že by to nebyl nádherný park se sportovišti, jen to zatím úplně nekoresponduje se statusem chráněného území v těsném okolí. Zejména navrhované koupaliště.
Navíc toto území teď nepatří ani Praze. Do nedávna byl lom majetkem stavební společnosti, která na místě jako poslední těžila, a nyní jej vlastní jiné subjekty, které pravděpodobně jen zaštítí přeprodej.
Na druhou stranu, za mě pořád lepší park, než nedávný návrh vlastníka území, který počítal i s tím, že by byl lom zavezen sutí a zarovnán s okolním terénem. Vzniklé pozemky by pak posloužili nové výstavbě.
Příroda je mocná čarodějka a byla by strašná škoda hatit její práci, kterou si znovu dala s krajinou takhle poznamenanou rukou člověka.
Další z možností je i dotěžení surovin do hloubky lomu, tedy bez zvětšení hranic.
Ať se tu bude odehrávat ještě cokoliv, určitě to není nic, co by mělo přijít v blízké době. Praha aktuálně jedná o odkupu území.
Do té doby si to tu příroda vezme ještě více zpět a celkově se to tu zas o něco zkrášlí.
Věřím, že lom bude dál působit na své návštěvníky stejným dojmem, jako si ho pamatuji já, nejen z dětství.
Jako malý kluk jsem zde měl vše, co jsem si jen mohl přát.
Pro vstup do prostoru jsem musel přeběhnout koleje, následně se vydat tunelem bývalé dopravní štoly, tam si dát pozor na hlavu a nohy, aby se po pár metrech přede mnou otevřel úplně jiný svět.
Ten tunel byl bránou do světa, kde jsem hledal zkameněliny, hrál si v opravdové jeskyni, kde v dávných dobách určitě žili pravěcí lidé (i když měla po zásahu těžby maximálně už jen tak 1,5 metru na délku). V důlních vozících jsem sjížděl svah po zbytcích stále ještě přítomné úzkorozchodné trati (600mm) a pálil ohníčky v ohništích. Bylo to období v mém dětství, kdy jsem po ničem víc snad ani netoužil.
Nespočetněkrát jsme tohle místo navštěvovali s rodinou, trávili zde odpoledne opékáním špekáčků, hrami a dokonce i stanováním.
Atmosféru opuštěného lomu dokreslovaly sirény z vedlejší aktivní části a jednou za čas projíždějící motorové vlaky na trati Praha Smíchov – Rudná u Prahy. Ty pro mě byly i takovými pomyslnými hodinami.
Jak šel s lomem čas, přibývalo návštěvníků. Bylo zde najednou více odpadků, zmizely zbytky kolejí, výhybky, vagonky a další technické vybavení. Prostory lomu začali využívat hráči paintballu a celkově atmosféra místa slábla. Neříkám, že úplně vyhasla, ale už to přestal být můj lom a stal se z něj veřejný prostor, kde bohužel ne každý ctí pravidla úcty k takovému kouzelnému místu.
Přesto se sem strašně rád vracím, což vlastně dokazuje i tento příspěvek. A vždy tu nasaju pohodu nejen částečně odloučeného místa.
Vzal jsem vás sem ale ještě z jednoho důvodu.
A to abych to tady u tohoto kilometrovníku ještě jednou otočil a vydal se zpět k lomu, byť stejnou cestou, ale zpátky v čase.
Díky možnosti pořízení screenů z tátova amatérského filmu.
Můžeme se tak podívat na zbytky těžebního systému před dnes už více než 30 lety.
Zbytky kruhové pece a kolejiště.
Zachovalé mosty přes trať a potok, spojující areál vápenky s lomy na druhé straně potoka. Ty posloužily jako výsypky.
Zachovalé budovy původního provozního závodu. V dobách kdy jsem jako dítě chodil s rodiči okolo byly využívány jako drobné výrobny a sklady.
Zbytky nakládacích vagónků, vyzděné hráze a další štoly spojující lom s vápenkou.
O kus vedle pozůstatky nakládacích ramp,
včetně zbytků vozových vah.
A torzo drtírny štěrku a mlýnice vápna.
To je jeden z posledních objektů, který je čitelný na místě i dnes.
Koleje vedoucí právě od něj, napojující se na systém vleček v okolí.
Z niž jedna vedla do dopravní štoly – dominanty dnešního lomu.
Na tomto místě se ale těžilo již v době, kdy soubor tehdejších menších lomů spadal ještě pod firmu Bárta a Tichý.
Pár záběrů z dalšího videa.
Stěny lomu, na které se díváme, jsou dnes již minulostí.
Tady ještě o něco zelenější.
Pohled z mostu nad tratí, který tu v době pořízení záběru ještě stál.
Novější snímky z období okolo roku 1998. Ach ta vegetace…
Později se v lomu obnovuje těžba a jeho stav zachycují tyto – stále ještě tátovy fotky (2005-2007)
Vzniká tu výše zmiňovaný násep oddělující aktivní část lomu od „procházkové zóny“.
A zpět do současnosti, tedy v tomto případě do roku 2020, kdy jsem se na můj lom přišel podívat ze svahu od Holyně, Bylo povzbuzující vidět ho v jarním světle a s návštěvníky co by do něj normálně nepřišli.
Bylo to v době karantén a střídajících rozvolnění, kdy nebylo jasné jak to bude s „vycházkami“ zítra a do odloučených přírodních míst se chodili nadechnout i lidé, kteří to běžně nedělají.
Lom není úplně při hlavní tepně procházkové trasy Dalejským a Prokopským údolí a je tak často opomíjen výletníky navštěvující toto území. Pro výletníky je to samozřejmě škoda, pro lom určitě plus.
Ať to s tímhle kusem odkryté země dopadne v budoucnu jakkoliv, věřím, že pár romantiků v něm své dobrodružství ještě zažije.
Tenhle příspěvek bych rád věnoval mému tátovi jako takové malé poděkování, nejen za poskytnutí svého videa, ale hlavně za to, že mě od mala brával právě na tohle místo.