Jen tak v mezičase.
Než se vrhnu na sestavení příspěvku o dalším mizejícím průmyslovém areálu v Praze, který mi zas nějakou tu dobu zabere, odložím si tu takové deníkové album z konce letošního listopadu. Tedy na mě až moc čerstvé. Ale deník se těžko dopisuje s delším zpožděním.
Přišel čas na to být chvíli sám se sebou, srovnat si v hlavě hromadu myšlenek, nebo se naopak pokusit je zhasnout.
Člověk nikdy předem neví, jak to dopadne, ale co mi vždy pomáhá, je chůze, příroda a foťák. Při tomto pochodu se rozhoduji navštívit místo, kam mě to netáhne z žádného jiného důvodu, než se sem jen prostě jít projít.
Většinou i o takovýchto procházkách to nenápadně směřuji někam, kde jsem v minulosti už s foťákem byl a mám o tom třeba rozdělaný příspěvek, nebo sbírám za pomoci fotek proměnu či zkázu takového místa.
Tentokrát to opravdu bude jinak a vlastně sobecky tu půjde jen o mě. Myslím, že na to mám nárok. Život fotografa, ať už amatérského, nebo profesionálního, je strašná honička za dalšími a dalšími záběry. Říká se, že fotografové jsou nejuspěchanější lidé. Neustále se honí za světlem, stále mají pocit, že jim někde něco uteče (a taky že ano) a stále nejsou se svými výsledky zcela spokojeni.
Do baťohu si balím několik starých/historických skel a rozhodnu se je ten den používat tak, jako když jsem se s nimi před dnes už dlouhou dobou seznamoval. Tím, že nepotřebuji zachytit nic konkrétního, rozhodnu se s nimi nafotit nějaké ty, jak sám říkám, bokehovky. Tedy objektiv zcela odclonit, hodit nějaký ten motiv do popředí a užívat si toho na dnešní poměry nekvalitního projevu, co z toho pak na fotce vyleze.
Pokud si větší foťák beru i na své cesty za městským dobrodružstvím, tak tyto skla běžně využívám, jen s nimi fotím tak, abych na výsledné fotce docílil nějaké rovnováhy mezi atmosférou, kterou tyto objektivy nabízejí, a kvalitou pro současnou reprodukci a použitelnost.
Pamatuji si jak jsem se přes ně v začátcích jejich používání jen tak koukal a bavil se tou vintage malbou, kterou nabízejí. A přesně to mám v plánu i dnes.
Žádné složité přemýšlení nad motivem, kompozicí či expozicí, mozkovou kapacitu si dnes budu šetřit pro jiné myšlenky.
Skrytě jsem doufal, že mi vyjde inverzní počasí. Toulat se v mlze a utápět se v melancholii, to bylo to, na co jsem měl v tento den náladu.
Bohužel, nebo v tomto případě spíše bohudík, mi mé přání s počasím úplně nevyšlo.
Po dlouhé době vysvitlo slunce, teploty byly lehce pod bodem mrazu a nikde ani živáčka.
Světlo bylo sice prudké, ale nad údolími příjemně rozptýlené a já se toulal vyčerpanou přírodou připravující se na zimu.
Vlastně jsem se cítil úplně stejně a tak jsem s krajinou jakoby splýval. Chodil mimo vyšlapané cesty, co pár metrů odpočíval, protože to jinak nešlo. No a u toho přemýšlel.
V jednu chvíli je člověk schopný lézt po žebřících, plazit se kabelovými prostory, přelézat ploty, prohánět se podzemními tunely jak kdyby mu bylo dvacet. A v druhou dostane takovou facku, že i při procházce lesem si musí dávat přestávku každých pár metrů.
Čím víc na to myslím, tím se ve mě střídají pocity vzteku, zklamání i zoufalosti. A do toho se přidává fyzická bolest. Zkouším se posadit na některé z nespočet vyhlídek, které při dnešní procházce potkávám, a chvíli se kochat krajinou. Popravdě ani to mi v tuto chvíli moc nepomáhá.
První tvor, kterého na své cestě ten den potkávám, mi konečně otevírá oči do té správné pozice. Jeho upřímný pohled mě v tu chvíli zcela odzbrojuje. Lehce na něj zamrkám abych ho nevyplašil a otáčím k němu foťák. Nelekl se a nechal se zvěčnit. Já pokračuji dál v cestě, sice do kopce, ale posilněn okamžikem.
Vlastně to zastavování každou chvíli, které si tělo vyžaduje, nyní můžu zúročit pro pohled do dálky a pořízení další fotky. Než nastavím objektiv, zaostřím a snímek vyfotím, tělo se zregeneruje a já mohu pokračovat dál.
Téměř odevšud viditelný železniční most spojující Měchenice a Skochovice byl mým dalším společníkem při této cestě.
A je to tady, už začínám psát, co kde je, a dokonce přidávat clonu na objektivu.
Ještě mi zbývá si v hlavě předurčit, že se sem tak třikrát vrátím a několik let mi bude v počítači viset další rozpracované album.
Žádný takový.
Sice se ještě nad vodní elektrárnou ve Vraném nechávám unést elektrickým vedením,
ale světlo na vyhlídce je už tak ostré,
že se jdu ještě na chvíli schovat do lesa.
Tam už nenacházím tolik klidu jako na začátku cesty, přece jen přítomnost nedaleké dálnice je znát, ale les je les.
Sem tam už potkávám i jiného výletníka.
Čím blíže jsem městu, tím méně mě už baví pozvedávat fotoaparát pro další snímek. Navíc se docela ozývá únava. Ale znáte to, když vás něco bolí, stačí aby začalo bolet něco jiného a je o starost méně, sice ve skutečnosti více nebo stejně, ale zkuste se v takové chvíli hádat s vlastní hlavou.
I když se nejedná o klasický příspěvek, ale autorův výlev, vy, co jste došli až sem, jste mohli poznat, že jsem se toulal v okolí Svatojakubské cesty (Všerubská trasa), tedy v její zlomkové části přiléhající k Praze.
Se smíšenými pocity, ale únavou zčásti přetlučenými, mi už jen zbývá sejít kopec a ve Zbraslavi chytnout autobus někam směrem domů.