Tento podzim a zima přinesly stejný scénář v omezení volného pohybu jako na jaře. Nastal tak pravý čas pro zachycení dalších periférií našeho města. Poslední dobou mám takovou černobílou náladu. Tudíž i tento příspěvek je focen na několik černobílých filmů, barvy jako v jarním příspěvku tu tedy nečekejte. Na rozdíl od něj se tentokrát budu snažit jednotlivá místa více přiblížit.
Vyhlídka Zámky, pohled z ní jsem zveřejňoval v příspěvku o Zámecké rokli.
Výhled z opačné strany řeky, ze Sedleckých skal, mimochodem místem zapleteným do největší letecké havárie na našem území.
Přesně na opačné straně Prahy.
Pohled na Zbraslav od altánu umístěného nedaleko keltského hradiště Závist.
O kousek vedle v přírodní rezervaci Šance.
Skály nad potokem nám nabízí několik vyhlídek do Břežanského údolí.
Podzimní návštěvu jsem za světla zachytit nestihl, tak alespoň tu zimní s dávkou inverzního počasí.
Rezervací se místo stalo 1. 7. 1982. Zásluhu na tom mají objevy nových druhů motýlů, které zde učinil entomolog František Antonín Nickerl v 19. století.
Na jedné z vyhlídek je i pamětní tabule připomínající jeho zásluhy.
Cesta k další vyhlídce.
Stoupání na vrch Šance (385 m n. m.), který byl nejspíš součástí zmiňovaného keltského oppida.
Teď už do okolí Dubče, ležícího na východní straně města, s přírodní památkou Rohožník a dvěma lomy.
O kousek vedle v okolí Lítožnického rybníka.
Fotky jsou tu ze tří různých návštěv.
Jméno rybníka je odvozeno od středověké vesnice Litožnice, která tu byla už v první polovině 12. století.
První zmínky o rybníku na tomto místě jsou z roku 1542. Koncem 18. století se tu nacházel jeden velký, který zabíral plochu všech dnešních tří a zároveň zakryl část zaniklé středověké vsi.
Na přelomu 60. a 70. let 20. století mělo být celé místo zavezeno popílkem z malešické teplárny. Naštěstí k tomu nedošlo a vzniká tu další krásná přírodní rezervace.
Ta má mimochodem skvělou atmosféru za každého počasí.
Okolí Říčanského potoka, kousek před tím, než se vlévá do Rokytky.
Poslední rozloučení s paní a panem labuťáky a jdu do křoví hledat zbytky tvrze.
Nachází se na zarostlém plácku vedle rozlehlého rybníka. Kromě různých valů, základu s okopem a hromad kamení tu toho člověk už moc neuvidí. Ale když si uvědomíme, že prameny hovoří o vzniku tvrze už v první polovině 12. století, můžeme být rádi i za to málo, co tu zbylo.
Kdyby vás zajímalo, jak vznikaly tyto „divně mázlé“ fotografie, kterými to prokládám, jedná se o fotky starým ruským objektivem MIR 37/2,8 s otočeným předním členem a přes redukci vsazeným do kinofilmového Canona AE-1.
Hrnčířské louky jsou přírodní památkou nacházející se na jihovýchodním okraji Prahy. Jedná se o soubor rybníků a přilehlých luk. Daří se zde široké škále rostlin i živočichů.
Rybník Brůdek je jedním ze šesti vodních ploch v okolí.
Místní podmáčené louky jsou posledním pozůstatkem bývalé sítě podzemních pramenů v širokém okolí. Kdyby v minulosti nedošlo k jejich umělým úpravám, byla by dnes nejspíš celá plocha zatopená.
Miličovský les je taktéž podmáčené území s několika rybníky. V těsné blízkosti Jižního města se stal oblíbeným místem procházek nejen místních.
Na fotkách je zachyceno okolí rybníků Homolka a Vrah.
Z jihovýchodu na jihozápad. Do části nad mé oblíbené Prokopské údolí, po skalách, kde se dřív nacházelo Butovické hradiště.
Raně středověké hradiště bylo postaveno v 8. století na místě staršího výšinného eneolitického sídliště, které bylo obydleno již v pozdní době kamenné.
Výhled ze skal po okolí.
V údolí je vidět bývalé Klukovické koupaliště.
V dáli s Pankráckou výšinou.
Soubor několika krátkých jeskyní. V Prokopském údolí se jich nachází asi třicet.
Dvě skály se dvěmi nedokončenými nacistickými továrnami. V pozadí Branická skála, ve které byla budována továrna Bronzit. V popředí bývalé pietní místo, svého času s kostelíkem a jeskyní sv. Prokopa, které tu dnes už ale nespatříme. Jeskyně zanikla kolem roku 1887 při těžbě v místním lomu. Na stejném místě vzniká za války právě Němci budovaná podzemní továrna. Později byly prostory zabrány armádou, která je využívá dodnes. Místo nese označení K-119. Zpustlý a nepřístupný kostel byl odstraněn v roce 1966.
Hemrovy skály.
Když jsem byl malý, říkal jsem tomu tady prostě sopka. Lezl jsem sem od spodní cesty a cítil se jako největší horolezec světa. Dneska po jejich vrcholu vede naučná stezka a moc soukromí tu už nenajdete.
Před asi 430 mil. let tu vyvřely z podmořské sopky vulkanické horniny. Usadily se a zrovna na nich stojíme.
Tento příspěvek věnuji svému dědovi, který se na periferie Prahy bude dívat už jen odtamtud seshora, a nemůže si tak užít přicházející závan jara.
