Po více než sto letech opouští Vršovice svého času jedna z nejmodernějších pražských továren.
A také jedna z posledních, ne-li poslední továrna produkující od svého počátku na stejném místě stejnou věc. Nutno podoktnout, že firma nezaniká, jen se stěhuje na jiné místo a uvolňuje tak městu prostor pro částečnou novou zástavbu (dvě budovy a oplocení podél výrobní haly jsou památkově chráněny).
Kolem roku 1907 vzniká naproti areálu Vozatajských kasáren při třídě Krále Jiřího (dnešní ulice Vršovická) fabrika vyrábějící jedny z nejmenších předmětů, které bylo v té době možné sériově produkovat.
Jednalo se v první řadě o stiskací knoflíky (patentky) určené k přišití na oděv, ale i typy určené k nýtování navržené pro jiná výrobní odvětví. Dále tu firma Jindřicha Waldese v počátcích úspěšně vyráběla zavírací špendlíky, jehly a další drobný galantérní artikl. Celkem se jednalo o 2000 různých předmětů a jejích variací.
Začneme novější objektem v areálu-šestipodlažní budovou postavenou v letech 1919–1921 a projektovanou architektem Jindřichem Pollertem.
Prostory jsou v době mé návštěvy ještě uzavřeny a teprve se vyklízí. Z vyšších pater se naskýtá zajímavý pohled na budovu administrativního komplexu – původně podniku Chemapol–Investa, postavenou v letech 1967–1970.
Výhled jiným směrem k hlavnímu provozu továrny, na pozadí s dnes již přestavenou administrační budovou podniku.
A po schodišti zase dolů.
Na nádvoří je možné zahlédnout několik strojů, které čeká dlouhá cesta na nové místo.
Rychlý pohled na šestipodlažní budovu od Vršovické ulice.
A zpět, směrem k hlavní vrátnici na další nádvoří.
Zatím jen rychlé nakouknutí do stěhovaného provozu, ale je tu zatím ještě moc živo.
Průchod spodní části administrativní budovy. Z tohoto místa na vás ještě dýchá doba, kdy byl podnik znárodněn.
U dveří jsou nástěnky s materiály vzpomínající na historii a ukazující zrození samotného loga firmy.
Jeho vznik je připisován k události, která se stala v roce 1912 na zaoceánské lodi plující do Ameriky. Tehdy si herečka Elisabeth Coyens přiložila k oku reklamní vzorek patentky a Jindřich Waldes ji u toho vyfotografoval. Následně jeho přítel, malíř František Kupka, tvář nakreslil na plátno. Později z ní grafik Vojtěch Preissig vytvořil nové logo.
Venkovní okolí areálu od Kavkazské ulice.
Z Vršovické ulice pohledem k vrátnici.
Novější návštěva (jaro 2023) a pár pohledů širším objektivem.
Opět jsou tu další stroje čekající na svůj přesun.
A teď už na detailní prohlídku vnitřních prostorů továrny. Začínáme administrativní budovou v ředitelské kanceláři.
I když se to dnes již nezdá, budova patří k původní zástavbě továrny. Jen v minulosti prošla radikálnějšími úpravami a tak svým vzhledem v dnešní době kazí celkový dojem jinak historii vyprávějícího areálu.
Výhled k Vršovické ulici.
A sestup dolů s nenápadným nakouknutím do stále ještě fungující chemické místnosti.
A ještě níže do dlouho nevyužívaných šaten pod hlavní výrobní halou.
Zub času se na podzemí již značně podepsal, ale podle patentek rozsypaných na zemi je jasné, kde se nacházíme.
A opět nahoru, tentokrát do jednotlivých výrobních provozů hlavní haly.
I jejího podkroví, které už má tu správnou fotogenickou atmosféru.
Přes kadeřnický salón (hahaha) zpět do jiné dílny.
Artikl továrny vás doprovází téměř na každém kroku.
Popraskané okenní tabule a industriální prostředí na pozadí: kombinace, která mě donutila si pořídit více snímků stejného místa.
Tudy to nepůjde, tak tedy výtahovou strojovnou na střechu.
Chodba spojující administrativní budovu s halou.
Po stranách jsou vstupy do menších provozů.
Dělníkovy tapety.
A ještě jedny.
V kanceláři.
A teď už do hlavního provozu a zpět k historii firmy.
Patentky se dříve vyráběly pouze ručně a to se podnikatel Jindřich Waldes se svým společníkem, zručným mechanikem Hynkem Pucem, snažili změnit. Již po roce fungování v pronajaté dílně, tehdy ještě v Karlíně (1903), zkonstruoval Hynek Puc automatický stroj pro vkládání pružiny do patentky. Jejich patentní knoflík zaznamenal obrovský úspěch a fenomenálně zvýšil poptávku po jejich produktech. Bylo jasné, že prostory s jedním dělníkem, jedním učněm a jedním šlapacím soustruhem již stačit nebudou, a tak se firma stěhuje do nově postavené továrny ve Vršovicích.
Podnik o 300 zaměstnancích se stává největším svého druhu v Rakousku-Uhersku. V roce 1914 má společnost Waldes a spol. již 3000 zaměstnanců a po válce vyrábí za první republiky polovinu veškeré světové produkce patentek s vývozem do 73 zemí světa.
Během třiceti let existence se podnik vypracoval v obrovský koncern vyrábějící všechny druhy kovové galanterie s výrobními pobočkami ve Varšavě, Paříži, Drážďanech, Vídni, Barceloně, ale i v New Yorku.
Jindřich Waldes nazval svůj stiskací knoflík KOH-I-NOOR podle nejstaršího objeveného diamantu na světě. Zkratka K-I-N pak byla vyražena na každém kusu, který jeho firma vyrobila.
Rychlý rozkvět firmy byl přerušen německou okupací v roce 1939. Továrna se v té době přejmenovala na KOH-I-NOOR a pro Waldese, který byl židovského původu, začal boj o holý život.
Dva roky byl vězněn v koncentračních táborech. Z toho druhého (Buchenwald) byl vyplacen svými příbuznými za osm milionů protektorátních korun. Před válkou sice zajistil své rodině emigraci do USA, ale on sám se rozhodl z vlasteneckých důvodů setrvat tam, kde se cítil doma. Po propuštění z nacistického vězení nejprve odlétá do Lisabonu a odtud se plaví do New Yorku, kam ale již nedorazí. V květnu 1941 umírá za nejasných okolností na Kubě, kde jeho loď během cest na chvíli zakotvila.
Během války byl závod pod vedením správců říše, ne všichni zaměstnanci s tím ale souhlasili a v podniku docházelo k sabotážím, z nichž tou největší bylo založení požáru, který zničil horní část budovy dílen.
V roce 1946 je firma znárodněna a včleněna pod národní podnik KOH-I-NOOR.
Firma je aktuálně ve fázi dokončování přesunu výroby do Bílovce ve Slezsku. Tam bude pokračovat v areálu taktéž legendární firmy Massag, zabývající se produkcí převážně kovových háčků, oček a přezek. KOH-I-NOOR si chce nechat v Praze některé menší provozy, sklady a administrativní oddělení, budou však na jiném místě, než tomu bylo po dobu téměř 120 let.
Areál ve Vršovicích čeká zásadní proměna. Vznikne tu kolem 550 nových bytů a obchodů. Připomínkou historie místa bude i nadále funkční prodejna výrobků umístěná z boku bývalé továrny.
Opravdu už posledních pár fotografií z prosince letošního roku (2023), z rychlého oběhnutí areálu.
Strom vs. Waldeska.
Firmě, kterou dnes nespojuje s bývalými vlastníky v podstatě již vůbec nic, přeji i tak spoustu dalších úspěchů. A areálu esteticky šetrnou přestavbu na místo, kde se duch Waldesova „patentu na spolehlivost“ bude vznášet minimálně dalších sto let.
