Aneb speciální prázdninový příspěvek o krátkém, ale vysněném pohledu na naše město.
Léto je v plném proudu, děti, studenti a učitelé mají prázdniny. Vzpomínám na dobu, kdy mě jako malého kluka v tomto období čekala návštěva u babiček. Tehdy jsem nezapomněl vybavit se na cestu nějakým dobrodružným románem. Ten jsem pak při chvílích klidu hltal na půdě, pod stromem nebo kdekoli, kde jsem s ním mohl být sám. Jednou z představ malého kluka bylo vyrobit si horkovzdušný balón, vznést se vysoko nad město a nechat se větrem unášet do neprobádaných krajin.
Jak jde čas, člověk pochopí, že balón si zřejmě neušije, sám do vzduchu by takový kolos stejně nedostal a s tím unášením po větru do neznáma to taky tak růžové nebude. Naštěstí máme 21. století a dnes není problém se za doprovodu pilota proletět v čemkoli, co křídla má i nemá.
Takže se mi při oslavě půlkulatin radostí pusa roztáhla od ucha k uchu, když jsem dostal dárek v podobě letenky na jeden takový let. Bylo to v době různých lockdownů a jiných restrikcí a na svůj zážitek jsem si musel ještě chvíli počkat. A jelikož dostat balón do vzduchu a poté s ním i přistát na bezpečném místě není vůbec tak spontánní romantika, jako jsem si vždy představoval, každému vzletu předchází mnoho opatření a vyhlížení ideálních podmínek. Do vzduchu jsem se dostal až tento rok v polovině prázdnin.
V šest hodin ráno se scházím na předem sjednaném místě s ostatními pasažéry a po seznámení s pilotem jdeme připravovat balón k letu. Nejprve je zapotřebí nafouknout obal balónu studeným vzduchem, který se následně přes hořáky začne ohřívat. Pak už to jde rychle, žádné pytle s pískem, jen naskáče posádka do koše, pilot pořádně pustí hořák a jde se nahoru.
Vzlet byl ze Žlutých lázní a balón potřeboval rychle nabrat výšku.
Po levém břehu Vltavy se dívám na v minulosti zdokumentovaný bývalý Zlíchovský Lihovar a za ním ČKD Naftové motory.
Vane opravdu slabý vítr a tak balón „postává“ nad Kavčími horami. Pankrácké pláni tu dominují výškové budovy City Tower (nejvyšší budova v Praze) a V-Tower. Ještě je tam schovaná budova City Empiria (původně Motokov) a hotel Panorama. Mezi mrakodrapy se v pozadí krčí má oblíbená vodárenská věž.
Otočka zpět ke Starému a Novému městu, Hradčanům i Smíchovu.
A detailněji i Smíchovské Nádraží.
Na této fotografii vpravo dole je vidět optické spojení Bastionu XXXI novoměstských hradeb s Vyšehradskými kasematy. Alespoň odtud zvrchu se to tak jeví.
Tady je to vidět ještě zřetelněji.
Stejně jako velká část města pohledem k severovýchodu.
Nasazuji delší objektiv a přibližuji si mosty na Vltavě.
Barrandov.
Nuselák.
A zase ty mosty, s Hradčany a všemi těmi kopci a horami na pozadí.
A na chvíli zase ze široka, pro představu, kde se balón aktuálně nachází.
Opačným směrem se nabízí pohled přes Krč, Lhotku, Kamýk, Libuš a dále ven z Prahy.
Stejný pohled trochu detailněji.
Další pohled ven z Prahy. Tentokrát přes Modřany, po levé straně Lahovice, Zbraslav až k Cukráku. Po pravé straně přes Velkou Chuchli do Radotína.
Blíž centru je k vidění Barrandovský most.
Údolí Braníku, s mostem Inteligence, Barrandovem a Slivencem. .
Dominance prázdné plošiny od Dívčích hradů až k Jinonicím.
A zase ty mosty.
Přes Nuselské údolí, Nové a Staré město je uprostřed snímku k vidění stadion Sparty s Letenskou plání a Metronomem. Na úplném pozadí Bohnice a dále.
Opět nasazuji delší objektiv a mrakodrapy Pankrácké pláně jsou konečně vidět všechny.
Otočka o 180 stupňů k areálu IKEMU.
Jihovýchodní pohled na Šeberák, Olšanský rybník, Hrnčířský rybník a Jordán.
Západněji je výrazný lom Zbraslav s bývalou rušičkou a vůbec celé Báně.
Jižní spojka s nájezdem na Barrandovský most s Barrandovskými terasami uprostřed. V pozadí Hlubočepské plotny s viaduktem.
A teď už nad Sídlištěm Novodvorská.
Pohled jižněji z Prahy ven.
Balón se na chvíli otáčí a můžu tak rychle zachytit ve vrstvách Kačerov, Michli, Vršovice, ale i Žižkov, Liběň, Vysočany a na pozadí Letňany.
Opravdu už poslední ohlednůtí k mostům.
Jižní město s dnes již kompletně rekonstruovanými dvojčaty.
Pilot nám oznamuje, že za chvíli půjdeme na přistání.
Začínáme postupně klesat a objekty na zemi se stávají čitelnějšími.
Přistáváme na louce u Písnice, tohle byla má poslední fotografie a teď už se musím držet na dosednutí balónu zpět na zem.
Co mě na letu bavilo nejvíc bylo to ticho, ten klid. Když se člověk oprostí od zvuku hořáku, kterým pilot občas musí přihřát vzduch v nosném obalu, neslyší opravdu vůbec nic. Pár metrů, tedy spíš stovek metrů nad zemí, a zdá se vám, že máte celý prostor okolo jen pro sebe.
Tento příspěvek bych rád věnoval dotyčným, co se mi na let složili. Děkuji!