Areál původně elektrotechnické továrny Kolben a spol.

Prostor ve Vysočanech, elektrotechnická továrna Českomoravská-Kolben-Daněk, zkráceně ČKD, je jedním z největších dochovaných průmyslových míst v Praze. I když v areálu nedávno dvakrát hořelo, částečně ustupuje developerským projektům a funguje už přeážně jen jako sklady, nese v sobě stále ducha industriální historie hlavního města.

Doba kdy se tu rodily lokomotivy, tanky a tramvaje je nenávratně pryč. V poslední době nadzemní část areálu prochází velkými změnami. Na východní straně se již staví byty, ta západní zůstává paradoxně zpustošená po nedokončených projektech. Zbytky výrobních hal sice již nestojí, ale jsou jasně patrné jejich základy.

Pod celým komplexem vede několik kilometrů chodeb a kolektorů. Celkově tak tvoří labyrint pod mizející částí Vysočan.

Novější podzemní část. Sestup níže do starších chodeb. Zatímco některé kolektory se tu právě budují, jiné jsou již nepoužívané. Tato část podzemí zas připomíná éru znárodnění a přejmenování podniků na ČKD Staligrad. 

Kolbenova elektrotechnická továrna patřila k tomu nejlepšímu, co naše strojírenství mělo. Od roku 1896, kdy byla založena a sídlila v jednom dřevěném domku, uplynulo už hodně let. Mezitím se továrna rozrostla na několik hal. Začínala výrobou elektromotorů, ale i domácích spotřebičů.

Roku 1921 vzniká společnost Českomoravská–Kolben–Daněk a stává se největší strojírnou Československa.

V době okupace za druhé světové války byl Emil Kolben nucen vzdát se veškerých práv k továrně a majetek mu byl zkonfiskován. Továrna byla přejmenována na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a vyráběly se zde tanky, bojová vozidla a zbraně pro tehdejší wehrmacht. V roce 1943 byl Emil Kolben deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde zanedlouho zemřel. Roku 1945 zažil průmyslový areál nálety spojeneckých vojsk, které tehdy cíleně likvidovaly strategické cíle v Praze.

Po válce čekalo ČKD znárodnění, podnik se spojil se spoustou menších továren a stal se jedním z největších průmyslových závodů komunistického Československa. Společně s továrnami v Libni a na Smíchově vyráběl lokomotivy, tramvaje a nespočet technických strojů, z nichž většina skončila kvůli RVHP ve východní Evropě.

V té době byla práce v novodobé „Kolbence“ (ČKD Stalingrad) přiřazována téměř za trest. Pracovní podmínky nebyly ideální také kvůli spěchu, jaký byl kladen na zásobování celého Sovětského svazu stroji a výrobky z kovu. V té době se nejspíš začalo slovo kolbenka používat jako symbol pro těžkou práci.

Doufejme, že slunce ještě párkrát nad Kolbenkou nebo protilehlou Pragovkou vyjde. Město by si své strojní historie mělo více vážit a snažit se ji zachovat jako připomínku příštím generacím.