Od vývoje výpočetní techniky v Československu po výstavbu nové rezidenční čtvrti.
„Na severozápadním okraji Prahy se rozkládá komplex budov národního podniku A R I T M A, prvního a po dlouhou dobu jediného podniku v ČSSR na výrobu prostředků výpočetní techniky.“
Tak zněla úvodní věta v propagandistické brožuře z konce 70. let, která nám tuto továrnu výstižně představuje.
Podnik Aritma má kořeny v roce 1940, kdy firma Powers GmbH založila tehdy ještě ve Vršovicích výrobnu dílů pro děrnoštítkové stroje. Podnik se později stal součástí německého koncernu Rheinmettal.
Po znárodnění v roce 1948 vznikl k 1. lednu 1950 národní podnik Aritma Praha, jehož hlavním sídlem se staly Vokovice, kde se začala stavět zbrusu nová továrna (1960-1971).
Aritma byla klíčovým výrobcem výpočetní a děrnoštítkové techniky. Mezi nejslavnější produkty patřil kalkulační děrovač T-50 (konstruktér Antonín Svoboda) a později řada analogových počítačů MEDA (např. MEDA 41 T), vyráběných ve spolupráci s VÚMS (Výzkumný ústav matematických strojů).
Ve své době šlo o jeden z nejproduktivnějších podniků v oblasti výpočetní techniky v zemi.
Název Aritma je pro mnohé Pražany spojen především se sportem. SK Aritma Praha (původně založen jako fotbalový kroužek AFK Vokovice v roce 1919) se stal podnikovým klubem v roce 1952.
Klub existuje dodnes a sídlí v areálu v ulici Nad Lávkou u koupaliště Džbán. Vychoval řadu reprezentantů a stále patří k významným sportovním centrům Prahy 6.
Po roce 1989 prošel podnik privatizací a tento areál v Lužné ulici začal postupně sloužit jako logistický a kancelářský prostor pod názvem Šárka Business Park.
Sídlily tu i menší výrobny nebo třeba autoservis.
Jako příkladný socialistický podnik i Aritma měla prostory pro ukrytí zaměstnanců v případě válečného konfliktu.
A pěkné schodiště.
V této novodobé kanceláři to vypadá, jako kdyby tu někdo usilovně hledal staré dokumenty.
Chápu, že tato místa před koncem své životnosti přitahují sběrače všeho možného, tudíž do jisté míry rozumím tomu, proč jsou v celém areálu rozmláceny stropní podhledy, vytrhané kabely ze zdi, utrhaná umyvadla atd. Ale proč je vždycky všude i rozmlácený nábytek, rozházené veškeré dokumenty, prokopnuté dveře a strhané kde co, co pak stejně na místě zůstane ležet?
To se pořádají nějaké zájezdy pro narušené jedince, kteří jsou na taková místa vpuštěni, vybijí si tam svou frustraci, natočí se při tom na sociální sítě, nasednou do dodávky a zas jedou dál?
Vypadá to, že s modelem, který zde dříve sídlící developer již nepotřebuje, měli slitování.
Přesun dolů do archivu, tedy do dalšího krytu pod původní fabrikou.
Už jsem toho byl svědkem na mnoha místech. Ve chvíli, kdy se v podnicích přestalo vyrábět, přesunuli se firemní dokumenty, účetnictví a nevyužité kancelářské potřeby právě do krytů civilní obrany.
A tady většinou přečkaly až do úplné demolice takových budov. Pokud se tedy nerozpadly dřív, než k tomu došlo.
V posledních letech bylo rozhodnuto o demolici většiny původních hal v továrním areálu. Developerská skupina zde buduje rezidenční projekt, který promění bývalý brownfield v novou čtvrť.
Dominantou v sousedství zůstává výšková budova Shiran Tower. Ta byla postavena pro Výzkumný ústav matematických strojů. V roce 2002 prošla totální přestavbou, při které zmizely původní vertikální hliníkové lamely z fasády a byly nahrazeny horizontálním členěním oken.
Následuje několik leteckých pohledů na celý areál.
Ach, ty tovární střechy.
A znovu dominanta bývalého výzkumného ústavu. Budova teď slouží jako administrativní centrum. S výškou přes 70 m je jednou z významných výškových staveb v Praze.
Na svém místě zůstane i po vybudování nové čtvrti.
Docela budoucím rezidentům to místo i závidím. Seběhnou kopec a jsou v údolí Divoké Šárky.
Poslední záběr od jihozápadu.
Na místo se vracím ještě jednou, tentokrát je už demolice v plném proudu.
Rychle probíhám několika budovami, přece jen drnčení bagru mlátícího do zdi není úplně příjemné.
Pokročilé stadium demolice mi servíruje až vtipné scenérie, kdy otevřu dveře do další místnosti a místnost už tam není.
Snažím se podívat se ještě do míst, která jsem při první návštěvě minul.
A chvíli i sleduji demolici z okna.
Díky chybějícím zdím se dostávám i do průčelí hlavní haly,
která byla při mé předchozí návštěvě zavřená.
A v ní se s areálem již definitivně loučím.
Jenže mi to nedalo a tak jsem si sem ještě jednou zaletěl udělat posledních pár fotek (květen 2026).
Docela změna po přibližně dvou měsících.
A teď už je to opravdu vše.
