Vodojem vysoký 42 metrů, postavený v letech 1906 a 1907 podle návrhu významného českého architekta Jana Kotěry, stojící na rozhraní Nuslí, Krče a Michle.
Vodárně na Zelené lišce, jak se jejímu okolí říká, jsem se věnoval již v tomto příspěvku z roku 2016 (neuvěřitelně ten čas letí). Tehdy procházel celý areál rekonstrukcí, jak vnější, tak i vnitřní. Musím říci, že výsledek se mi moc líbí a dost to místu pomohlo, aby tu s námi mohlo ještě dlouhou dobu zůstat.
Strašně jsem tehdy toužil dostat se dovnitř věže i do ostatních objektů vodárny a samozřejmě podzemí. To se mi nepovedlo, a tak jsem rád, že se mi alespoň nějaké fotografie podařilo pořídit teď, o několik let později.
Celý areál je nyní už volně nepřístupný, ale konají se tu veřejné prohlídky při akcích jako je Open House, Den architektury a dalších.
Jako první se podíváme do bývalé přečerpávací stanice, kterou jsem minule fotil jen přes okna.
A teď už do samotné věže bývalého vodojemu. Ten je společně s vodárnou od roku 1958 zapsán v památkovém katalogu.
Uvnitř kopule a vlastně v samotné nadzemní nádrži se cítíte jako v ponorce.
Abyste se dostali až na její vrchol, musíte zdolat dva vysoké žebříky.
Nahoře se po vyklopení malých kulatých oken naskytne rozhled po okolí. Jsem rád, že tentokrát mám s sebou lepší foťák i s delším objektivem. A že nestojím na lešení.
Stavební úpravy v okolí Pankráce při výstavbě trasy metra D (rok 2022),
A šup po schodech věže dolů.
Do nádrže ve věži byla voda přečerpávána z tohoto podzemního vodojemu. O jeho zásobování se staral systém výtlačného řádu vedoucího z vodárny v Braníku.
Areál Vršovické vodárny v Braníku vznikl ve stejné době jako součást projektu „Jak dostat vodu z Vltavy do Vršovic“.
Byla zde vybudována čerpací stanice – soubor několika budov od stejného architekta a dvě jímací studny. Po pozbytí původního účelu areál chátral, následně se na něm ještě podepsaly povodně, a to opakovaně. Z polorozbořených budov a černé skládky v sousedství se po roce 2010 stává zcela zrestaurovaný volnočasový areál.
Zajímavostí je i fakt, že ve strojovně branické vodárny byl v polovině roku 1924 instalován první přístroj na chlorování vody na území Československa, tehdy z důvodu četných záplav na tomto území.
Ve 30. letech 20. století byl areál modernizován. Zanikl komín kotelny a parní stroje byly nahrazeny elektrickými čerpadly.
Zpátky na kopec.
V 60. letech 20. století dochází k odpojení branického zdroje pitné vody od veřejné vodovodní sítě a věžový vodojem s přečerpávající stanicí již nejsou využívány. Podzemní vodojem dále plní svou funkci, a to až do současnosti.
Okolo funkčního podzemního vodojemu.
Naposledy zpět ke věži.
Podobných věží po Praze najdeme stále ještě dost (naštěstí) a v dnešní době jsou již většinou opraveny. Sice už neslouží původnímu účelu, ale vznikly v nich například muzea, galerie, prostory pro volnočasové aktivity, nebo jsou využívány jinak soukromým vlastníkem. I když pro někoho může zrovna tato věž ležící na Zelené lišce působit až moc klasicky, prostě jako obyčejný vodojem, pro mě stavba tvoří úžasný kontrast s dnešní podobou Pankrácké pláně. A přiznám se, že kdykoliv jedu nebo jdu okolo, rád se na ní podívám, i když už ji mám vrytou v paměti jako žádnou jinou.