Výhled na Prahu z rohu ulic Křížovského a Fibichovy, interiéry a podzemí Meziměstské telegrafní a telefonní ústředny Žižkov, jedné z krásných, symetrických a monumentálních technických staveb podle návrhu architekta Bohumíra Kozáka.
Na pražském Žižkově vyrostla mezi léty 1922-1926 čtyřpatrová budova ve stylu art deco. Ve stejné době se v Poděbradech stavila podle návrhu stejného architekta podobně řešená Radiotelegrafní vysílací stanice.
Od Bohumíra Kozáka najdeme v Praze řadu dalších, nejen technických staveb. Největším dílem je komplex Masarykových domovů — dnešní Thomayerova nemocnice. Dále třeba Ústav mateřství v Krči, palác Avion (dnešní Luxor), palác Příkopy s pasáží a bývalým kinem Sevastopol. Bytové domy v Haškově ulici včetně domu „RIVA“.
Svůj styl promítl i do staveb jako jsou studentské koleje Budeč na Vinohradech, dále studentské koleje v Dejvicích, nebo do českobratrského kostela na náměstí Před bateriemi ve Střešovicích. Z církevních staveb zmíním ještě Husův sbor v Nuslích, což je Evangelický kostel, kde se na návrhu podílel i jeho mladší bratr Ladislav Kozák. S bratrem spolupracovali i na dalších projektech včetně již zmiňované Thomayerovy nemocnice.
Ale zpět k ústředně. Průčelí budovy zdobí kromě reliéfů i několik soch od Ladislava Kochránka, se kterým Bohumír Kozák v té době úzce spolupracoval. Jedná se mužské i ženské akty v nadživotní velikosti shlížející do ulice.
Teď už vzhůru do útrob bývalé ústředny.
Ta vznikla v reakci na žalostný stav telefonního ale i poštovního ústředí po první světové válce. Do té doby existovala jen první pražská centrála v Richtrově domě — ta fungovala mezi lety 1882-1902. Provoz se poté přesunul do hlavní budovy pošty v Jindřišské ulici, kde fungoval až do spuštění provozu ve Fibichově v roce 1926.
Pro představu: v nové ústředně ve Fibichově ulici mohlo být na 170 spojovacích okruhů a provoz se tak mohl i nadále rozvíjet. A že se rozvíjel.
První meziměstský hovor spojila v červnu 1927 a během prvního roku provozu zajistila 6 606 205 minut hovorů. Byla vybavena moderní technikou od společností Standard Electric a Bell Telephone. Ta nahradila staré systémy z bývalých ústředen jako byly Morseův nebo Hughesův přístroj.
Přibližně 500 hovorů té doby denně zajišťovalo na 350 zaměstnanců. I proto bylo zapotřebí mít v budově ústředny zázemí pro personál, včetně ložnic, kuchyně, jídelen atd. Počítalo se i s bazénem, ale jeho stavba nejspíš nebyla nikdy zrealizována.
Budova byla také novým sídlem Poštovního úřadu. V roce 1926 byla v jejím přízemí zřízená nová pobočka žižkovské pošty.
Od roku 1928 ústředna umožňovala telefonní spojení tehdejšího Československa se zámořím.
Nepřehlédnutelnou dominantou budovy jsou dvě šestipatrové nárožní věže. Ty byly mezi sebou dříve propojené anténními kabely.
A právě z jedné z nich se teď můžeme podívat do okolí.
Po zdolání cesty na střechu se přede mnou rozevírá pohled na město z pro mě nevšedního bodu okraje Žižkova. Ano, podobný a vyšší výhled sice můžete zažít z televizní věže, přes polarizovaná zašpiněná skla, ale tady jste tomu městu o dost velký kus blíž. I proto jsem z místa, které mě vítá silným větrem a deštěm, tak nadšený a rozhodnu se tu dvakrát zmoknout, dvakrát uschnout a jednou si nechat odfouknout kšiltovku někam k východní straně města.
Déšť v určitých částech města mi krásně rozptyluje ostré letní světlo a dělá Prahu o něco divočejší než jaká ve skutečnosti je.
Á slunce, čas na první uschnutí.
Otáčím se jak větrný kohout (doslova) a užívám si tu podívanou kolem sebe.
A už se to zase žene.
Romantika po vyjasnění.
Na druhé straně i s mapou pokladu.
Následuje sestup níž do mezipatra věže.
A zpátky k interiérům samotné budovy.
Ústředna sloužila přibližně 50 let svému původnímu účelu a to i přes velký rozmach telefonních linek v 70. letech. I tak ale časem přestala stačit technologickému pokroku a bylo rozhodnuto o výstavbě Ústřední telekomunikační budovy v Olšanské ulici.
Vzhledem k tomu, že bylo zapotřebí ze stávající ústředny do nové telekomunikační budovy přepojit veškeré linky a zároveň zajistit propojení obou budov, bylo rozhodnuto o ražení 2 kilometry dlouhého spojovacího kolektoru. Ten jsem zmiňoval již v příspěvku právě o ÚTB.
Při jeho ražení v roce 1971 došlo ke zhroucení několika starých domů v blízkosti Olšanského náměstí a tak toto rozhodnutí nejspíš odstartovalo i rozsáhlou asanaci Žižkova.
Kolektor je funkční dodnes, i když už neslouží původnímu účelu, ale je využíván soukromou telekomunikační a internetovou společností a je pečlivě střežen.
Podzemí budovy ovšem skrývá více než jen nějaký nepřístupný telekomunikační „kabeláč“.
Kromě technického zázemí budovy se tu nacházely i dva kryty civilní obrany. Vzhledem ke stáří — nebo spíše mládí stavby — byly vytvořeny dodatečně. O tom svědčí i historická dveřní futra na jedné straně místnosti a tlakové dveře na druhé.
I přes probíhající stavební úpravy ve sklepních prostorách budovy se dá ve většině místností stále ještě rozsvítit.
Po přesunutí ústředny budova dál sloužila jako pošta a kanceláře telekomunikační společnosti. Následně zde fungovala i soukromá veterinární klinika. Interiéry budovy ale prošly mnoha necitlivými rekonstrukcemi. Hlavní sál, ve kterém byla svého času umístěna klíčová spojovací telekomunikační technika, byl rozdělen na menší místnosti a dnes již není jeho původní podoba čitelná. Zmizela i sgrafitová omítka kolem schodišť.
Po roce 2010 byla budova už nevyužívaná.
Nyní slouží jako útočiště mnoha umělcům, kteří tu mají své ateliéry. Budova spadá pod Pražskou správu nemovitostí a ještě není jasné jak to s ní dále bude. Jedním z návrhů je zřízení malých kanceláří nebo bytových jednotek. Zatím však není vyloučena ani její demolice.
Nutno podotknout, že kromě přetvoření budovy na kancelářské prostory v minulosti je budova v pěkném stavu. Je vidět, že o ni bylo dobře postaráno a taky to svědčí o kvalitě provedené stavby v době jejího vzniku.
V dnešní době díky blízkému sousedství se Žižkovským televizním vysílačem už nepatří k těm nejvyšším, ale i tak se jedná o dominantu viditelnou z většiny vyhlídek na centrum Prahy.
Byla by škoda, kdyby měla být tato budova srovnána se zemí, stejně jako v minulém roce (2023) její mladší sestra v Olšanské ulici.
Úplným závěrem ještě dodám, že architekt Bohumír Kozák se při svém působení zasazoval i o záchranu pražských památek. Jmenovitě například o záchranu kláštera Na Slovanech, prosadil zachování přírodního břehu Kampy. Bojoval i o záchranu nádraží Těšnov, ale na to mu bohužel síly nestačily. V letech 1963-1976 byl předsedou Klubu Za starou Prahu. Byl to člověk, pro kterého byla architektura a podoba města vším, a nejen za to mu patří velké díky.