Těsně před jeho přeměnou v novou čtvrť.
Historie lihovaru rodiny Fischlů na Zlíchově je datována už k roku 1836. V roce 1880 na místě vznikla továrna na líh a potaš. Surovinou k výrobě byl výběr z melasy, z nezpracovatelného odpadu se tu vyráběl potaš (draselné soli) pro sousedící Inwaldovu sklárnu.
Po ukončení výroby v roce 2000 soubor budov nezadržitelně chátrá a není nikterak udržován ani využíván. Což se bohužel podepisuje na jeho aktuálním stavu a musí tak ustoupit nové zástavbě. Památkově chráněná zůstává jen vysoká budova rafinerie (varny) a 50 metrový komín.
Na fotkách ze dvou návštěv (v roce 2021) je zachycen poslední stav lihovaru těsně před demolicí.
Dominantní budova původního provozu, varna, která byla v roce 1907 zvýšena o necelých 5 metrů.
Právě okolo roku 1907 se areál dále vyvíjí a rozmístěním provozů se přibližuje blíže současné podobě (tedy podobě, v jaké jsme ho mohli spatřit ještě před několika měsíci). Přicházejí nové technologie, lihovaru se daří a musí zvětšovat kapacitu jednotlivých výroben.
Interiéry laboratoře s administrativní částí přiléhající k hlavní budově varny.
Výhled z okna do areálu.
A zpět do budovy varny, tedy jejího přízemí.
Dalším mezníkem ve výrobě byl rok 1927, ve kterém získal lihovar povolení k výrobě a skladování pohonné směsi dynalkolu.
V červnu 1939 byl kvůli „nařízení o židovském majetku“ podnik přenesen pod německého správce. V roce 1946 pak byly závody firmy M. Fischl a synové znárodněny.
29. dubna 1949 byl provoz lihovaru zastaven a ke konci roku 1950 bylo jeho zařízení rozebráno a rozvezeno do ostatních lihovarů po Čechách.
V roce 1950 vzniká národní podnik „Spojené lihovary“, o rok později se jeho sídlem stává právě lihovar na Zlíchově, kam se postupně vrací některé zařízení. Od roku 1952 se zde pokračuje s výrobou lihu.
Jedna z původních hal výrobny potaše, která se v roce 2013 zřítila.
Pohled přes Nádražní ulici k dochované budově bývalé Inwaldovy sklárny.
Foceno z místa, kde namísto kádí stála další budova skladu z roku 1907. Dnes už ji připomíná jen obvodová zeď.
Budova z roku 1913, která byla několikrát přestavována a měnila i svůj účel. Tato část sloužila naposledy jako sklady a garáže.
V horní části se nacházely šatny a umývárny.
V poválečném období tu byla vytvořena malá výrobna sirupů a limonád.
Dalším stavebním zásahem byla přestavba části objektů bývalé potašovny na octárnu. Ocet se tu začal vyrábět v roce 1957. Provoz měl 7 ocetnic a 26 kádí s kapacitou 250 – 430 hl.
Budova octárny je v podstatě „vyplněna“ jen ocetnicemi a káděmi, které se tu dochovali do dnes.
Zázemí obsluhy.
Kotelna s osmibokým komínem pocházejícím nejspíš z roku 1890.
V těchto místech se nacházelo zařízení na posouvání vagónů, vybudované v roce 1922.
Podvečerní pohled z oken adminky na zdevastovaný areál.
Podlouhlý pavlačový dům. Jeho nejvyšší strana patří zároveň k nejstarším a stála tu od roku 1882.
Celek tvořil obytnou budovu, později v nižší, novější části vznikly dílny a kantýna. Dům byl možná jako jediný z celého areálu využíván i po ukončení veškeré výroby, a to jako ubytovna.
Provoz lihovaru včetně octárny byl zastaven koncem roku 2000.
Vzhledem k tomu, že areál byl hlídán (dodnes si pamatuji klece s vlčáky) se tu zachovalo poměrně dost artefaktů z dob jeho poslední slávy. A nejen na ně se podíváme v druhé části příspěvku.
Pár detailů z již rozpadlé budovy s nakládací rampou v těsné blízkosti rafinerie.
Vedle ní směrem na jih byly původní výrobny lihu s podzemními sklady melasy.
Vedle spadlé haly následuje budova s klenutým suterénem, třemi podlažími a podkrovím. Je bývalým skladem. Nejdříve poštovny a následně lihu. Jednalo se nejdochovanější mnou navštívenou část areálu.
Lihoviny se tu vyráběly od roku 1961. V devadesátých letech lihovar produkoval tři druhy octa a
jedenáct druhů lihovin.
Podkrovní část budovy.
Výhled střešním okénkem.
A teď už do lihem nasáklého suterénu, který sloužil za války i jako úkryt.
Vedlejší haly, kde se dříve vyráběl potaš. Po změně provozu na výrobu octa (1957) se tu nacházela stáčecí linka.
Dnes to tu připomíná spíš dobře ukryté skleníky.
Ještě jedno nahlédnutí do mladé octárny.
Stejně tak na skok do železobetonové budovy, kde se později vařily limonády.
S jejími fotogenickými šatnami.
Pohled ze střechy, kde za kolejemi vpravo opět prosvítá zbytek Inwaldovy sklárny, dnes udržované budovy přeměněné na centrum současného umění MeetFactory.
Co napsat závěrem?
Popravdě chápu současného developera, že pro realizaci nové zástavby s původními budovami kromě památkově chráněné varny nepočítá. Ono jen nechat stávající budovy opravit by stálo opravdu nemalé úsilí a zřejmě by už stejně nevyhovovaly dnešním energetickým i jiným nárokům. Navíc za takových podmínek by do toho stejně asi nešel.
Ale sakra proč je musel majitel nechat 20 let chátrat? Proč zkáza všech průmyslových areálů je úplně stejná? Koupit pozemek jak kráva s pár halama, obehnat ho ostnáčem, sem tam lupnout do střechy nějakou tu díru a čekat až to samo spadne, nebo bude uznatelné k demolici?
Nezasloužili by si takovéto technické památky trochu úcty a nemohly by třeba, byť jen těch 20 let, sloužit alespoň jako sídla jiných firem nebo spolků? Hostit vznikající ateliéry či pomáhat lidem bez domova? A pak je až srovnat se zemí?
Asi mohly, bohužel takhle se tu v dobách velké privatizace nepřemýšlelo a bohužel ani později. Počkat si na umírající společnost, koupit za likvidační cenu její prostory, udělat si z toho sklad pro sebe a spřátelené jedince a už jen čekat, vždyť cena pozemku ve velkých městech poroste každým dnem. A je jedno, jestli žijete tady nebo na Panenských ostrovech. Kdo si počká, ten se dočká
To se samozřejmě netýká jen velkých průmyslových areálů, vše co stojí na pozemku, na kterém může být postaveno cokoliv většího, je svým způsobem v ohrožení.
