Dokonale ukryté místo s bohatou historií.
Poté, co stál v roce 1867 za vynálezem dynamitu, provozoval o 4 roky později Alferd Bernhard Nobel už 8 různých továren napříč světem. Dynamitka postavená v Zámcích (1870) patřila právě pod jeho koncern a byla jednou z prvních svého druhu.
Místo pro stavbu dynamitky bylo pečlivě vybrané, aby v případě nehody výbuch neohrozil okolní zástavbu a zároveň bylo v dostupné blízkosti města. Továrna měla napříč areálem vybudovanou vlastní železniční vlečku. U řeky byl pomocný parní stroj pro rychlé vyložení materiálu z nákladních lodí.
Továrně se ihned po otevření dařilo a získávala velkoobjemové zakázky. Na dvou parních strojích a čtyřiceti strojích na dynamitové patrony zde přesto pracovalo pouhých 40 dělníků. Výrobu, která zde probíhala v provizorních a narychlo postavených budovách, ochromily na přelomu let 1870 a 1871 dva výbuchy, které si vyžádaly celkem 15 obětí.
Po těchto událostech se lidé z okolních vesnic začali bouřit. Byli proti obnově výroby dynamitu v rokli. Proti bylo i ředitelství státní dráhy, spor ale dopadl dobře pro dynamitku. Na jaře 1871 se místodržitelství přiklonilo na její stranu a továrna navíc získala povolení k rozšíření svých pozemků. K tomu došlo právě z důvodů bezpečnosti, aby jednotlivé výrobní buňky mohly být rozmístěny dál od sebe.
Na chvíli necháme dynamitku být a půjdeme se podívat nad zmiňovanou rokli.
Ranní cesta k vyhlídce Zámky. Pojmenovaná je po nedaleké osadě, která se táhne po pravém břehu Vltavy.
Údolí, kudy protéká Čimický potok. Dříve označované jako rokle V Brankách, Kostoprdy nebo Lísek. Slunce tu odkrývá zarostlé budovy bývalého průmyslového areálu.
Včetně dvacet tři metrů vysokého komína.
Z vyhlídky je krásný rozhled po okolí s klikatící se Vltavou. Na jižní straně koukáme na Sedlecké skály a Suchdol.
Na opačné straně lze dohlédnout na Roztoky, Brnky a Klecánky.
A teď už zpátky k dynamitce.
Po malé pauze továrna v červenci 1871 pokračuje ve výrobě. V říjnu 1872 se ozval další výbuch, tentokrát s mnohem menšími následky jak na majetku, tak na životech. Dva týdny po tomto výbuchu proběhla stávka dělníků, kteří požadovali zvýšení platu. Toho se nedočkali a po vyplacení odpracované mzdy byli hned druhý den nahrazeni novými zájemci.
Koncem 19. století svět objevuje nové typy výbušnin a dynamit už není tak atraktivní. Továrna začíná upadat. Během první světové války je znovu využívána. Ze strategického hlediska je sice část strojů přesunuta do Bratislavy, provoz tu ale i tak pokračuje. S koncem války roku 1918 a rozpadem monarchie se ale dynamitce opět nedaří.
Stát se snaží přesvědčit zahraniční továrníky vyrábějící na našem území, aby přesunuli svá sídla a tím i hospodaření do vzniklé Československé republiky. Roku 1923 k tomu skutečně dochází, ale je již pozdě. Už v roce 1920 je nově vzniklému podniku v Semtíně udělen státní monopol na výrobu osmi nejpoužívanějších výbušnin. A to pro naši dynamitku znamená ukončení původní výroby.
V březnu 1923 začíná František Janeček, nový nájemník dynamitky, s přestavbou továrny a chce tu plnit ruční granáty. Ty zkonstruoval na požadavek Československé armády. Později o ně ale není takový zájem a konec jejich výroby na tomto místě předznamená výbuch při jejich převozu. K němu došlo roku 1927 v centru města, a i tím se dostala jejich výroba včetně transportu pod drobnohled.
Janeček definitivně odkupuje pronajatou továrnu od firmy Dynamit Nobel a. s., a zakládá zde zázemí pro výrobu kancelářský potřeb.
Od roku 1939 přebírá továrnu německá firma M. Berker a společně s firmou Waffenwerke-Brun (brněnskou zbrojovkou) zde vyrábí střelný prach.
Po znárodnění 7. března 1946 byl areál začleněn do n.p. Zbrojovka Brno a roku 1950 pod n.p. Konstrukta Praha (ta zde postavila střelnici). Po ní následoval n.p. Jiskra, který tu obnovil výrobu pyrotechniky. Od roku 1961 areál patřil n.p. Řempo.
Po roce 1989 byla bývalá továrna vrácena v restituci původnímu majiteli z roku 1946. Řempo už pro ni nemá využití. V roce 1990 celý objekt kupuje italská společnost Dinasta.
V areálu fungovala v poměrně nedávných dobách i ubytovna. Kromě těchto a skladovacích účelů ale areál už jen chátral a zarůstal. Nyní je už poněkolikáté vystaven soukromým vlastníkem k prodeji, vzhledem k umístění tu ale jen tak nic nového nevznikne.
Potok si v těchto místech razí cestu napříč areálem mimo své koryto.
Popravdě se těším na stav za dalších řekněme 15 let. Pokud se opět neustálí koryto potoka, nezmění územní plán, nebude se sem muset náhle nastěhovat jiná zbrojařská firma nebo místo nepoznamená stavba Suchdolského mostu, bude tahle rokle opravdu jen němým svědectvím dnes 150 let staré historie výroby a montáže třaskavin na našem území. Sice je to tak 50 na 50, zda tu tohle místo ještě bude, ale i tak to za ten risk stojí.
Nad roklí z druhé strany.
A po skluzavce do ranní mlhy linoucí se nad Vltavou.
Na závěr příspěvku se ještě podíváme do východní části rokle..
