Aneb tak trochu speciální čarodějnický díl.
Rozlepuju oči, nechápu, vracíme se do jeskyň? Jinak si to vysvětlit nedokážu. Okolo tma, rez, odněkud někam proudící voda. Její ozvěna mi rezonuje v ušních bubíncích, nerozumím ji. Cítím se svázaný a přesto volný? Ne! Dávám si flákanec a snažím se prozřít. Přeci musí být vysvětlení pro to, že tu ležím na mezipatře žebříku, který sotva drží pohromadě.
Kontroluju halter, toho elektrického oře, chamtivého a škubajícího mým vlastním já. Zelená příšera se mi roztahuje v žaludku a já začínám nabývat pocitu osamělosti a strachu z toho, co bude dál. Pamatuju si svět tam venku, dobu, kdy včerejší novináři nemají o čem psát, rádiový a televizní signál nevysílá, vyprahlou zem – a tady je vody, že by zaplnila bůh ví co. Neznámou epidemii, která zamíchala karty už zamíchanému světu.
Snažím se porozhlédnout kolem sebe. Propast nad i pode mnou. Stejně jako tam venku, pomyslím si. Zvedám se, chytám se zábradlí, příčka mi zůstává v ruce a drolí se na prach. Pomůžu si silou vůle, mojí magickou schopností fungující tam venku. Na nic jiného se teď stejně spolehnout nemůžu.
Slézt nebo vylézt po žebříku? Jdu dolů, jako už mockrát. Je to přece ta jednodušší cesta. Další část schodiště mi zůstává v ruce. Působí mi bolest, stejnou bolest, jakou už znám, přesto neznámou. Neznámou, ale nadějnou. Proč nadějnou? Lekám se mého dalšího já. Vše jiné než tam venku pro mě může být jen přínosem.
Všechno okolo bylo dříve tak impozantní, nadčasové, s mega těžkým přístupem, cool až trendy. Tedy to všichni alespoň tvrdili. Jo dříve, kdy ještě fungovaly sociální sítě a lidstvo bylo na začátku svého průseru. Pocit anonymity dělal z některých lidí nové bohy. Bohy, kteří kázali vodu a sami pili víno. Bohy, kteří ale měly kolem sebe tolik mraků, že přes ně přestali vidět i na sebe samotné. Bohy, kteří mezi sebou vzájemně opisovali a přitom se nenáviděli. Takovíto bozi byli všude a vytvářeli další a další konflikty. Nakonec se nesnášeli už i bozi z jedno konce planety na druhý.
Rozstřelenej jak pěticípá hvězda klesám dolů. Příčka za příčkou, všude voda, ta mrcha. Chutná po železe, ještě aby po něčem jiném. Vsakuje se do dásní a nedokážu se toho pocitu zbavit. Něco mě ovládá, ale co? Poslouchám vysílačku, zdali něco nezachytím. Aeronet se odmlčel. Sakra. Zábradlí vedle mě padá do hlubin.
Jsem dole, co bude dál. Cesta je jediná a s mírným sklonem.
Beru za tělo vypínače. Snažím se nahodit světla. Co to dělám? pomyslím si vzápětí. Celé je to tu mokré, snad chci konečně rozsvítit sám sebe.
Nechci. Stínící stínadlo, co? Trubka.
Cesta nadějně pokračuje, sláva. Sem tam už jen malý čůrek vody, sem tam už jen zrezivělé cosi. Sem tam budu jistě brzy u cíle.
Ale co je cíl? Vždyť pořád nevím, kde jsem, natož co je mým koncem? Chodba se stáčí, na konci je vidět světlo!!! Konečně. Po tváři mi stékají kapky svobody, tak jako nikdy. Vzpomínám na to tam nahoře venku, kdo jsem byl, nebo kým jsem byl. Byl či nebyl, to se měřilo podle počtu ohodnocení v internetových aplikacích. Víte co je internet, že jo? To je přeci ta pavučina svobodného chování, myšlení, sdělování věcí přístupem, že všichni mají pravdu. Co jste dřív na internet napsali, musela být zaručeně pravda. Nejdříve nevinná a vlastně i svobodná. Následovně podsunutá, ale stále internetově skutečná. Pravda internetu sahá téměř k jeho počátku. Stává se naší součástí, našeho vlastního, druhého nebo vytouženého já. Končí to totalitou, tak jako mockrát. Je to snad důvod proč jsem tady?
Těžko, pomyslím si, je to přece už dávno.
Mříž, pevná, jiná než ta, u které jsem se probudil. Cítím v sobě velké jako sorry. Docházím na konec chodby a zjišťuju, že nic nezjišťuju. Stěží z toho všeho popadám dech, hledám tabák po kapsách, nenacházím. Jak bych taky mohl. Byl postaven mimo zákon mnohem dřív, než jsem se ocitl tady. Teď, kdy už žádné zákony neplatí, by se však hodil. Tohle zklamání je pro mě ten největší ban v životě. Silver way, ne gold way, pomyslím si a vydávám se zpět na místo probuzení.
Před výstupem zpátky nahoru na ono místo přemýšlím nad vlastní silou pokračovat dál. Nebylo by lepší si jen tak lehnout? Polykat železitou vodu kolem mě a hybernovat s pocitem vítězství nad současnou společností? Přeci jen bych už nebyl její součástí a ta temnota kolem mě by mě jistě vzala za své. Ale ta zvědavost, zvědavost, která mi dává naději. Naději zda se ocitnu zpět na své vyprahlé planetě, rozuměj světě, nebo úplně jinde, kde každý krok bude novým začátkem. Tak, jak by si to jistě přál každý, třeba i několikrát za život.
Jdu nahoru.
Dostávám sprchu, nic nového, nic nepřekonatelného, ale něco zmínitelného. Příčka za příčkou, poschodí za poschodím. Zábradlí padá znovu zpět do hlubin a já pohlížím vzhůru.
Nedokážu dohlédnout na druhý konec, vidím blbě. Ještě abych viděl jinak, člověk je zvyklý mžourat v šeru, vytěžit z každého okamžiku co nejvíce, ale vždy se najde blbec, který ho bude chtít právě o ten okamžik připravit. Už kdysi v dávných dobách někdo slavný pronesl, že kde blb, tam nebezpečno, něco na tom bude.
No nic, mžourám dál a dávám se na svou poslední cestu, pomyslím si.
Přibaluje se na mě pocit vítězství, společně s pocitem vyrovnání. Nechápu, kde se to bere, ale stejně jako žebřík i já sílíme každým pohybem. Ještě si dám biftek s hranolky, sleduju kapky, nemyslím na vdolky a jdu na cestu zpět. Ven, kdo ví si vem?
Žebřík, patro, žebřík, patro, žebřík, patro.
Prostředí se začíná měnit. Přibývá vzduchu (co ho sem asi vhání?), ubývá vody, žebříky vypadají důvěryhodněji. Kam se to jenom blížím? Panika z nového je zpět.
Přibývá elektroinstalace, nebo je alespoň čitelnější než tam dole. Je to jako přívod do strojovny, ale jaké nebo čí strojovny? Nevím, lezu dál a snažím se naslouchat. Moje babička mi kdysi prozradila, že je to ctnostná vlastnost. Jenže k naslouchání je třeba mít čemu nebo komu naslouchat. V dnešním světě, nebo v tom, co z něj zbylo, těžko najdete funkční protějšek. Snažím se naslouchat trubkám, které tu po mé cestě občas zavrzají, dolů stékající vodě, ale jinak nic, prostě hrobové ticho. To se opravdu nepodobá ničemu tam venku.
Překonávám strach a sílí ve mně pocit zvědavosti a touhy!
Ignoruju výšku a po mé pravici se objevuje poklop či dveře, vypadá to, že spadl odněkud shora a zasekl se právě zde. Cítím další čerstvý závan vzduchu.
Poslední pohled dolů, jančím kolem toho jako opice okolo sloupu před svou jeskyní a zvědavost graduje.
Jsem nahoře.
Dál to nejde, všímám si malého otvoru po boku. Line se z něj vzduch plný kyslíku bez dávky štiplavého závanu, na který jsou mé plíce už zvyklé.
Snažím se tam nasoukat, obličej se mi válí v prachu. Zkouším se pohybovat kupředu, nejde to. To se opravdu nedá jít jinudy? Jak se sem dostal ten poklop? Co to má celé za smysl a hlavně co tu dělám? Stejné otázky jako když jsem poprvé na tomto místě rozlepil oči. Nic se nemění, vše je zase stejné. Jen s tím rozdílem, že si užívám čistého vzduchu linoucího se z toho potrubí. Připomíná mi to dětství, louky, lesy, jezera plná vody. Všude spousta hmyzu, pylu z květin a vůně aktuálního ročního období. Je to něco, co už dávno pominulo, člověk si pomalu na tu pomíjivost již zvykl a smířil se s ní. Ale s tímhle se smířit nehodlám. Tak blízko, byť jen ve vlastní hlavě, jsem na své odyseje za poslední dobu určitě nebyl.
Kdy tedy nastane úsvit lidstva? Neměli by tu teď být všichni co si ten přísun čerstvého vzduchu zaslouží? Zbyl ještě někdo takový? Jsem zmatený. Jsem zklamaný. Jsem rozhořčený, cítím se podvedený, jsem poslední?