Šedesát osm let od slavnostního odhalení největšího sousoší své doby v Evropě.
O výstavbě pomníku, který bude stát na svém místě na věky, bylo rozhodnuto v roce 1949. Bylo to krátce po tom, co dostali Kopecký se Zápotockým sekec od ruského náměstka. Vyčítána jim byla váznoucí dodávka uranu pro spřátelený Sovětský svaz. Navíc Kremlu vadila v té době velká, až „nebezpečná“ moc církve na území Československa. A tak se nejvlivnější představitel KSČ s předsedou vlády a prezidentem Gottwaldem hodlali zavděčit svým ideologickým vůdcům stavbou sochy, jakou ten východní, ba ani ten západní svět ještě neviděl. Tou se měl stát pomník diktátora Stalina.
Dalo by se říct, že tento příspěvek pokračuje tam, kde schodiště vedoucí od Čechova mostu nahoru na Letnou skončilo.
Než se teleportujeme do podzemí, podíváme se nejdříve na běžně přístupnou vnější část.
Byla vypsána soutěž o nejlepší návrh sochy. Dobrovolná, ale každému bylo jasné, jak by si zkomplikoval život, kdyby se jí odmítl zúčastnit.
Byl vybrán návrh sochaře Otakara Švece. Sám autor si nedokázal představit, že by toto sousoší mohlo vůbec někdy stát nad Prahou.
Jako místo se určil prostor na kraji Letenské pláně. Stavbě musel uhnout nově opravený stadion Slavie Praha a věž odvětrávací šachty pro kmenovou stoku, která vede pod Letenskou plání.
Všem bylo jasné, že musí dojít ke zpevnění stráně i kopce. Takovou tíhu by nemohl unést a hrozilo by, že sousoší sjede do Vltavy.
I přes výhrady sochařů byla jako hlavní materiál pro tesání díla určena žula. Pro sochy byly vybrány lomy na Liberecku, konkrétně v Rochlicích a Ruprechticích. Další lomy v okolí poskytly kámen pro stavbu schodišť.
Je na čase vyměnit hvězdu na obloze za hvězdu od baterky.
I přestože se dne 22. prosince 1949 soudruzi sekli o několik set metrů a slavnostně položili základní kámen jinde, než bylo určeno, pomník nakonec opravdu vznikl.
Hlavní prostor, takzvaná Sloupová síň.
Při likvidaci v roce 1962 byla odstřelena podlaha kolem pomníku a zbytky soklu i nosné konstrukce byly narychlo nahrnuty právě do této části podzemí.
Stavbu ale provázely i další paradoxy a spousta utrpení. Přece jen za léta stavby se toho v naší zemi stalo poměrně dost.
Dne 27. června 1952 byl zřízen vládní výbor na postavení pomníku. Ano, ten samý den, kdy byla v ranních hodinách popravena Milada Horáková.
Při další várce poprav, tentokrát napříč komunistickými funkcionáři 3. prosince 1952, došlo na blízkého přítele prezidenta Gottwalda, Rudolfa Slánského. Ten byl jedním z lidí, kteří rozhodovali o stavbě pomníku osoby, která ho právě poslala na smrt.
Osm dní poté se zbylí komunističtí pohlaváři scházejí v ateliéru, kde vznikaly modely pro finální podobu sousoší. Poletují kolem tři metry vysokého modelu jako Stalinovy loutky a sousoší konečně schvalují. A to i přes ruku ruské partyzánky na vojákově poklopci.
Dopoledne 25. února 1953 při oslavě 5. výročí Vítězného února se schází téměř celý vládní výbor na mramorové ploše kolem budovaného podnoží pomníku. Pokládá se zde první kvádr samotného pomníku „osvoboditele Prahy a Československa“.
Jednou částí obíhajícího kolektoru...
… do dalšího prostoru.
O týden později, 5. března 1953, přichází z Moskvy zpráva o úmrtí tohoto „osvoboditele“, diktátora a vraha Josifa Vissarionoviče Džugašviliho (Stalina).
Prezident Gottwald odlétá do Moskvy na dlouhý obřad k uctění jeho památky. Ani on se už odhalení pomníku nedočká, neboť jen krátce po Stalinově smrti sám umírá na následky nachlazení (14. března 1953).
A pokračování další částí podzemí.
Na podzim roku 1953 jedná vláda o konečné podobě celého pomníku a úpravě Letenské pláně. Již od začátku realizace spolupracuje s „architektonickým párem“, manželi Štursovými.
Právě oni totiž v minulosti jen o kousek vedle na Letné navrhovali podobu umístění plánovaného pomníku prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigua Masaryka. Tento pomník ale bohužel nikdy nevznikl.
Jiří a Vlasta Štursovi museli vypracovat novou podobu části Letenské pláně, tak jak ji známe dnes. Veškerá schodiště, příchodové trasy, podzemí i samotný podstavec. I oni byli nuceni při vládních kontrolách několikrát svou práci předělávat, stejně jako autor samotného sousoší Otakar Švec.
Pro rychlejší a hladší chod stavby pomníku byly na staveništi zřízené samostatné provozy. Od jeho okraje tahal k budoucímu sousoší až padesátitunové balvany parní jeřáb na kolejích.
Žula sem, žula tam…
Na stavbě pracovalo současně až 400 lidí. Byla zde zřízena i kovárna, kde kováři nepřetržitě ostřili nástroje pro kameníky i ostatní řemeslníky.
Kameny na stavbu, putující z Libereckého kraje, byly přepravovány vojenskými nákladními automobily. I ty byly naloženy nad rámec své nosnosti. Na trase do Prahy se musely v některých místech zpevnit mosty i samotné silnice. Jen hlava Stalina byla vysekána z 52tunového kvádru.
Zpátky do hlavní části Sloupové síně.
Zpevnění stráně kolem čedičového základu proběhlo pomocí několika set tun železobetonu, který je na místě dodnes.
Nižší zavalené podlaží.
Autor pomníku Otakar Švec, který byl od začátku projektu k svému úkolu skeptický, sám v prosinci roku 1953 pronesl: „My to nechtěli, na nás to spadlo a zavalilo nás to jak hromada kamení.“ I přes tento postoj byl Otakar Švec se svou manželkou před dokončením pomníku šikanován samotným lidem. Chodily jim dokonce i anonymní výhružné dopisy.
Sochařova manželka Vlasta Švecová se v dubnu 1954 rozhodne vzít si život a otráví se doma plynem. Její manžel ji najde poté, co se měli sejít na večerní divadelní představení, kam ona nedorazila.
Švec se ještě více uzavírá do sebe a distancuje se od stavby na Letné, jak to jen jde. Přibližně dva měsíce před plánovaným odhalením pomníku, které je stanoveno na 1. května 1955, se sochař rozhodne následovat svou manželku a páchá sebevraždu stejně jako ona, otravou plynem ve svém bytě v pražských Nuslích.
Po Švecovi byla sháňka, přece jen termín odhalení se blížil a bylo zapotřebí s autorem doladit pár věcí. Příslušníci Veřejné bezpečnosti dne 21. dubna 1955 otevírají Švecův byt. Ihned po otevření je cítit plyn a sochaře nacházejí ležet na kanapi již v určitém stadiu posmrtného rozkladu.
Tohle bylo to poslední čím se mohl Otakar Švec dotknout tehdejšího režimu. I to je jistě důvod, proč jméno autora nebylo nikdy vytesáno do soklu pomníku.
Identická, ale protilehlá strana.
A zpět k sloupům, ale k těm novým – z roku 2019.
Manželé Švecovi nebyli jediní, kdo přišel kvůli této monstrózní stavbě o život. Hned zpočátku výstavby se na ní nešťastně zabil betonář. Několik kameníků bylo za ta léta zraněno. Při závěru stavby spadlo a usmrtilo zde pracujícího elektrikáře rameno jeřábu, který byl právě demontován. Ani pozdější likvidace pomníku se neobešla bez ztráty na životě. Člen komise se zabil při průzkumu podzemí.
Blíží se 1. květen a řeší se, jak odhalení proběhne. Zakrytí soch plachtou vzhledem k jejich rozměrům nepřipadá v úvahu. Rozhodne se o nasvícení pomníku reflektory, a tím pádem je rozhodnuto o večerním čase – osmé hodině.
Tak se také stane a 1. května 1955 je pomník slavnostně odhalen lidu. Na místě řečnili přední českoslovenští politici a členové ÚV KSČ. Za Sovětský svaz byl přítomen zplnomocněný vyslanec N. P. Firjubin. Nepadne jediné slovo, které by vzpomnělo na autora pomníku Otakara Švece.
Po odsouzení Stalinova kultu osobnosti se v listopadu 1961 místní komunisté rozhodnou pomník zlikvidovat. Stavba, jejíž náklady byly kolem 150 milionů, jejíž výstavba zabrala šest let a bylo na ni použito tisíce tun prvotřídní žuly, měla prostě zmizet.
A tak se opravdu stalo. Do roka, šest let po svém odhalení, pomník budovaný na věky mizí. Likvidace sousoší nebyla jednoduchá, kameníci odvedli perfektní práci a jednotlivé kusy kamene držely u sebe, jak měly. Nejdříve byla „demontována“ hlava Stalina a odvezena na neznámé místo. Následovaly ostatní části sochy. Torzo bylo několikrát odstřelováno a postupně zmenšováno. Bylo k tomu použito přibližně dvou tisíc rozbušek s dvěma tunami trhaviny. Okolí pomníku i samotný svah byly chráněny navezenými kmeny stromů a dalšími prkny. Přece jen si soudruzi nechtěli zničit podlahu ze švédského mramoru umístěnou kolem pomníku a drželi se i dál plánu v podzemí pod sochou zřídit muzeum družby.
Celý prostor byl obehnán ploty a hlídán, bylo zakázáno jakkoliv tento probíhající počin dokumentovat. Naštěstí sochař Josef Klimeš (mimochodem autor díla Rovnováha na Barrandovském mostě), kterému byla demolice proti srsti, jelikož viděl, kolik práce na sochách bylo, měl pro strach uděláno a pořídil tak sérii zřejmě jediných fotografií jak z postupné demolice, tak i z finálního odstřelu.
V roce 1988 přišel ústřední výbor KSČ s nápadem stavby nové dominanty Prahy měl to být pomník Osvobození Československa Sovětskou armádou. K jeho realizaci naštěstí už nedošlo.
Od roku 1991 stojí na podstavci bývalého sousoší pohyblivý metronom sochaře Vratislava Karla Nováka.
Podzemí pod pomníkem je poměrně dost poškozené. Stropy prosakuje voda a drolí se tak i nosné betonové konstrukce. V září 2019 byl celý prostor včetně nadzemní části uzavřen a čekalo se na odborné posudky. Ty ukázali na body nejnutnějších oprav. V jedné části hlavní síně jsou dnes již vybudované nové pomocné sloupy.
Co bude s podzemím dál není vůbec jasné. Po změně režimu byly představeny plány pro vznik Oceanária. Dále se zamýšlelo se zřízením centra současného umění, ale i z toho sešlo.
Za mě by místu slušelo spíše připomínkové muzeum totalitních režimů. Nedovedu si však představit, že by tu v budoucnu mělo něco nového vůbec vzniknout. Podzemí je i kvůli demolici a odstřelům sousoší plné kamenů a suti z původního pomníku, podmáčené a plesnivé, bez větší údržby od zkázy sousoší. Představa, jak se to dává do kupy, opravují se všechny stropy a sloupy, zavání podobně velkým projektem, jako stavba pomníku samotného.
Inspirací pro zde použité texty a hlavně zdrojem spousty do sebe zapadajících historických informací pro mě byla kniha od Rudly Cainera Žulový Stalin.