Místo žijící svým vlastním životem a pravidly
Slatiny, jejichž název je odvozen od ulice Na Slatinách, vznikají po roce 1924, poté co je oblast Michle, Vršovic a Záběhlic připojena k Praze
Město Praha umožnilo legionářům postavit si zde na městských pozemcích domky.
První domek na Slatinách vyrostl za mostem z ulice Nad Vršovskou horou už v roce 1924. V roce 1927 jich už bylo přes 300 a v následujících letech zaplnily údolí Slatinského potoka. Kromě legionářů se zde usídlovali i dělníci, kteří stavěli Spořilov a michelskou plynárnu, ale i nezaměstnaní. Mnohé domky vznikaly načerno, bez povolení, a byly stavěny improvizovaně z toho, co okolí dalo.
Již roku 1934 zde byla zavedena elektřina, málokterý obyvatel si ale mohl dovolit přípojku, elektrifikace proběhla až v době protektorátu.
Rozkvět zažila kolonie ve 30.-50. letech minulého století. V souvislosti s počínající panelovou výstavbou v Praze začala v 60. letech zanikat. Za přidělení bytu se musel majitel domku zavázat, že nejdřív komín a potom celý domek zbourá a materiál si odveze. Později přiděloval ONV Praha 10 zdejší parcely na stavbu plechových garáží (tři na jedné parcele), případně na zahrádky. V době rozvoje měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků.
Ve 30. letech vznikla v blízkosti pražská elektrická rozvodna a energetický dispečink. Naproti vznikly nízké pavilony pětitřídní školy, která později ztvárňovala hlavní roli ve filmu Obecná škola. Této proměně muselo ustoupit množství načerno postavených staveb v území, které kolonistům nepatřily. Postupně z kolonie ujídaly další objekty: vozovna trolejbusů (dnes autobusové garáže Vršovice), železniční dílny, sklady atd.
Od 70. let byly lidem, kteří zde mají hlášený trvalý pobyt, nabízeny náhradní byty, což využili jen někteří. Kolonie Na Slatinách slouží zčásti stále jako nouzová kolonie, nepřetržitě od svého vzniku, a zčásti jako zahrádkářská kolonie. Voda a elektřina jsou do této oblasti již zavedeny, plyn a kanalizace nikoliv.
upravený text, zdroj: wikipedie
To byl „oficiální“ popis, nechme teď mluvit spíš fotografie, které vypovědí více o tomto nádherném místě v našem městě.
Cesta od Vršovic .
Pohled na elektrickou rozvodnu, díky které je celá kolonie prošpikována stožáry s vedením .
Je počátek jara a tak i přes zatažené počasí místo dýchá probouzející se přírodou.
Datové a telekomunikační centrum postavené v těsné blízkosti kolonie.
Kontrast nouzových staveb s paneláky sídliště Zahradního města.
Pohled k odstavnému nádraží Praha-Jih.
Ještě několik barevných fotek z jiné návštěvy, focených na film.
Začneme areálem bývalé „obecné“ školy.
Areál školy je naprosto zpustošený a z velké části vyhořelý, těžko říct, jak dlouho bude město tolerovat jeho obsazení bezdomovci.
Paní M. mi sice dala svolení si ji vyfotografovat, ale chvíli na zaostření už ne.. Tato milá a usměvavá osoba se se mnou hned po pozdravu dala
do řeči a já měl tak možnost se o tomto místě dovědět více z pohledu jeho obyvatele.
Náš rozhovor začal: „Jděte si to vyfotografovat tam dozadu, ať vidíte, jak to tam vypadá.“ „A jak to tam vypadá,“ zeptal jsem se. „No jaký je tam bordel a co tam ti noví z toho tady dělají.“ V té chvíli jsem úplně nevěděl, co tím chce paní říct. Později mi bylo vysvětleno, že v zadní části si noví majitelé mnohdy neprávem zabírají pozemky, staví na nich domy nebo stavby, které nejsou nikterak schváleny. V podstatě si počínají v původním duchu kolonie, pomyslel jsem si a nenápadně to paní naznačil. Ona na to, že dnes je to ale jiné. Dřív tu při vzniku kolonie panovala sousedská pravidla a vzájemná úcta. Bylo jedno, čím se onen dotyčný živil či neživil. Koho si vzal nebo kolikrát byl trestaný. Lidé se tu snažili si pomáhat, vzpomíná paní M. Dnes tam přijdou, po nebožtíkovi zaberou pozemek, kolem postaví betonovou zeď, na druhou stranu dají ostrého psa a člověk aby se tam bál vůbec projít. Navíc jsou to ještě mnohdy mafiáni odněkud z Ruska. (Mimochodem, touto částí jsem při další návštěvě procházel a jednomu z usedlíků se má role fotografa, byť nenápadného, natolik nelíbila, že se rozhodl společně se svým štěkajícím psem mě vyhnat se slovy, že tady ani nikde v okolí se nic fotit nebude.)
Mezitím co nás míjeli ostatní místní a s paní M. se zdravili a prohazovali vždy několik vět, jsem se dozvěděl něco málo i o jejím životě. „Já jsem se tu narodila.“ „Opravdu?“ říkám. „Ano, tamhle v té ulici (kromě ulice Na Slatinách nenesou ostatní ulice jména).“ Na otázku spokojenosti se svým bydlením odpovídala, že by nikdy neměnila. Ten pocit svobody a život v něčem, co dýchá kolem sebe takovou atmosférou, by jinde nenašla. Mimochodem, paní zrovna šla od známých, kteří na rozdíl od ní mají zavedenou vodu a kam se chodí pravidelně sprchovat. V tuto chvíli nás míjel další z usedlíků, paní jen pozdravil, mě přejel pohledem jako nevítaného vetřelce a pokračoval v cestě. Po chvilce ticha M. řekla, že tohle je přesně ten důvod, proč se tu necítí už tak bezpečně. „Tito mladí nás tu už nerespektují, několikrát za noc tu kvůli nim jezdí policie řešit jejich potyčky, no prostě hrůza.
Nakousl jsem i téma výstavby nových bytových jednotek. Paní bezstarostně pronesla, že kolonie tu byla a bude i nadále. Pozemky prý vlastní více vlastníků a srovnání se zemí kvůli nové výstavbě se nebojí. „I když se o tom v médiích píše, uvidíte, že tu budeme i za 50 let, tedy já ne, spíš moji vnuci,“ usmála se. Závidím jí její optimismus a pomalu se loučím. Mám se zastavit v létě, až to tam bude všude zelené, na návštěvu a kafe. Moc rád tohoto vstřícného gesta využiji. Naposledy se loučím a přitom sleduji odcházející paní, působící jak zjevení z jiného světa, a nabitý pozitivní energií se otáčím k odchodu z tohoto drsně romantického místa.
