Třetí pokračování čtvercového toulání se městem s dvojočkem na krku a několika ruličkami 30 let prošlých filmů v kapse.
Stejně jako loni jsem si i v letošním roce chvílemi dopřál fotografickou dovolenou. Ta se u mě projevuje tak, že v určitém čase si s sebou ven beru jen některý z analogových fotoaparátů. A poslední dobou je to právě to samé dvojočko, jakým jsem pořídil i předchozí dvě alba z této série. Ještě několik přibližně 30 let prošlých filmů (Agfachrome 100 RS) mi z minulého roku zbylo a právě na tento materiál je focena většina tohoto příspěvku.
Nevím, zda je to změnou skladování filmu, nebo trochu jinou metodou vyvolání, které jsem dal tentokrát přednost, ale výsledky jsou takové ještě víc „uzrálejší“ než loni. O některých kusech ruliček by se dalo mluvit už i jako o přezrálých.
Příspěvek z této čtvercové série tentokrát dostal ucelenější formu, fotky z jednoho místa jsou řazeny za sebou a obsahují popisky.
Nádraží Praha-Modřany.
Po odstavených nákladních vagonech, které tu ještě před sedmi lety postávaly, už není ani vidu. Aktuálně jsou odstraňovány i samotné koleje. Vzhledem k tomu, že v těsném sousedství roste nová čtvrť, dojde brzy nejspíš i na samotnou již nepoužívanou staniční budovu.
Hluché místo po areálu Interlov,
nacházející se při kraji Krčského lesa.
Možná i proto, že na tomto místě kdysi stály a fungovaly provozy jatek a ještě dříve tu byla rasovna, působí tento brownfield takovou zvláštní, svou, udržovanou, a přitom tajemnou atmosférou.
Po letmém projití místem s rodinou jsem si usmyslel, že se sem určitě ještě musím znovu vypravit, tentokrát sám.
A tak se stalo, na konci letošního podzimu (2024) jsem se na místo vrátil. Jak se mi občas stává, když s něčím delší dobu otálím, přivítaly mě tu bagry a další stavební technika. Započala zde úprava terénu pro plánovanou novou výstavbu.
Aktuální ranní světlo a mrznoucí mlha, kvůli které jsem se vypravil právě sem, mi jasně naznačily to neotočit, proč taky, že?
Toulám se areálem a kochám se neutěšeným přírodním terénem a zbytky základů budov po areálu Interlov, později Interlov Praha.
Zrovna ale tyhle zbytky nepatří bývalým budovám, ale zapomenutému betonovému koupališti s úžasným názvem Plivátko.
To se zde nacházelo již od 30. let společně se stánky s občerstvením, kolotoči a brouzdalištěm pro nejmenší. Koupaliště bylo oblíbené a hojně navštěvované nejen místními. A to i přesto, že stálo v místech bývalé rasovny. Éra koupaliště byla ukončena někdy v 70. letech, v období, kdy tu začal fungovat naplno právě státní podnik Interlov. K ukončení provozu přispěla i stavba severojižní magistrály a areálu depa Kačerov.
Koupaliště tu zůstalo opuštěné, skryté a ponechané svému osudu, a to až dodnes. Na fotce níže je to ten tmavý flek v dolní části.
Ve spořilovské pobočce Interlovu kdysi stály bažantárny, zaječárny a karantény pro export zvěře.
Ty tu zůstaly i po ukončení provozu v roce 2007, a to až do roku 2013. Dnes je připomíná už jen několik betonových základů, náspů, nádrží, spojovacích cest a zbytky oplocení.
A i ty zbytky jsou momentálně na ústupu dalšímu rozvoji města. Muselo to být zajímavé hluché místo.
Místo budoucí stanice metra Nádraží Krč.
V rámci výstavby nové linky pražského metra má po stanicích Pankrác a Olbrachtova vzniknout stanice v těsné blízkosti současného vlakového nádraží.
Prostředí je tu zatím takové řekněme pestré. Zanedbané koryto Kunratického potoka se sousedícím železničním nádražím Praha-Krč (1964) a zámkem v pozadí.
I opačnou stranu Jižní spojky čeká nová zástavba.
Stanice metra má být postavena jako nadzemní. S nástupištěm i kolejištěm vedeným přes most, nad současným vodním tokem (bývalým zámeckým napajedlem a potokem).
Skoro jako ta malá lávka na spodní fotce, tedy pod jiným úhlem.
V rámci revitalizace celého území se počítá i s modernizací samotného vlakového nádraží. To na tomto místě stojí od roku 1964, jako náhradní za původní zrušené, nacházející se dříve o kus dál. To bylo vybudováno už v roce 1882 na trati Nusle-Modřany.
Modernizace současného nádraží bude spíše demolicí. Dopravní podnik chce v nově postavené nádražní budově provozovat zároveň i centrální dispečink linky D pražského metra.
Ze současné drážní budovy i jednotlivých již nevyužívaných nástupišť je odstraňována většina značení (jaro 2024).
Návrat před začátkem zimy (2024),
s následnou procházkou kolem přilehlých rybníků.
Oproti jarní návštěvě vše nabírá studenějších barev (samozřejmě barev v uvozovkách, vzhledem k použitému fotomateriálu).
Právě v místě tohoto původního zámeckého napajedla má být vybudováno samotné nadzemní nástupiště plánované stanice metra. Počítá se se zachováním vodního díla a vytvořením unikátního prostředí v přímé blízkosti stanice.
Další přilehlá vodní díla, jako je Zámecký rybník a rybník Sýkorka, mají zůstat též zachována.
Zámek Krč, který byl přestavěn na hotel.
Vodní dílo Sýkorka je pro mě asi nejkouzelnějším místem v okolí plánované revitalizace. Je tu krásně klidná atmosféra za jakéhokoliv počasí. Možná i proto, že se jedná jen o malý rybník v těsné blízkosti Jižní spojky.
Praha hlavní nádraží,
krátké letní odskočení k o něco větší nádražní budově.
Metro Thomayerova nemocnice.
A zpět do Krče, opět na místo plánované stanice metra. Před Masarykovými domovy vznikne další, nesoucí název právě po místní nemocnici.
Zatím tu stojí trvale jen obří billboard a občas tu zaparkuje cirkus nebo pouť.
A v hluchém místě
i další šmrncovní trafika.
Velká Chuchle.
Jedna spontánní projížďka vlakem s následnou procházkou pěšky zpět k centru města.
Když se náhodou procházím Velkou Chuchlí, zastavím se zkontrolovat stav Klauzovky – továrny na chladicí stroje ing. B. Klauze. Je to tam stále stejné, popravdě jsem si myslel, že kvůli stavbě hobbymarketu již byla srovnána se zemí, ale ona se tam stále drží – tedy alespoň to, co z ní zbylo.
Popravdě toho o tomto místě moc nevím a i internet mlčí. Neznám ani stáří továrny, ale na ortofotomapách z roku 1938 tu fabrika již stojí.
Haly tu dříve byly dvě, souběžně vedle sebe, a paradoxně se dochovala ta starší. Byť její původní podobu připomíná už jen železobetonový skelet s oblouky, stále ještě odolávající času.
Při pořizování fotografie v interiéru už narážím na limity použitého fotoaparátu, filmu i vlastních rukou.
Tak raději zpět ven.
A při příštím toulání těmito končinami možná zas na shledanou, zapomenutá továrno.
Hřbitov laviček.
V roce 2021 začal magistrát odstraňovat z veřejného prostoru lavičky firmy AD-Net. Ta dostala výpověď už v roce 2014 a byla opakovaně vyzývána, aby své lavičky odstranila.
Smlouva z roku 1998 umožňovala instalaci laviček v prostranství města téměř „zadarmo“ pro obě zúčastněné strany. Magistrát nemusel za jejich výrobu ani umístění nic hradit výměnou za poskytnutí pronájmu prostoru. Soukromá firma byla zavázána lavičky udržovat a za nájemné 1 Kč denně za jednu lavičku je provozovat. Samozřejmě tu musí být nějaké to ale. Tato betonová těžítka měla v ploše opěradla reklamní prostor určený pro soukromé inzerenty. Nad podobou reklam, sdělením nebo estetickým začleněním do okolního prostoru nemělo tak město vůbec žádnou kontrolu. Firma si nedělala hlavu ani s porušováním předem dohodnutého umístění a lavičky „přesouvala“, jak se jí to zrovna hodilo.
Firmu stálo roční nájemné za všechny tyto reklamní poutače v Praze kolem 500 000 Kč, ale sama na provozu vydělávala stonásobek této částky. Po úspěšné výpovědi smlouvy ze strany města (v roce 2014) jí bylo nařízeno, aby lavičky odstranila. Firma tak ani přes nařízení soudu neučinila. Jednotlivé městské části začaly od roku 2021 lavičky odklízet na vlastní náklady a odvážet je na skladovací místo při okraji Prahy.
A tak se tu hromadí a stále přibývají, firma jich měla mít po Praze 1511 kusů.
Tato lavička sem musela být svezena poměrně nedávno a je důkazem, že některé reklamní nosiče sloužily dál svému účelu i po vypovězení smlouvy. V tomto případě i po deseti letech.
Jiné tu začala příroda už pohlcovat.
Co bude s lavičkami dále, není zatím jasné. Některé z nich stále ještě stojí v okrajových částech Prahy a čekají na svůj přesun sem. Těch více než tisíc kusů, které měly to štěstí a jsou již zde, se postupně rozpadá a zarůstá v místní vegetaci jako připomínka výhodných devadesátkových politických smluv.
Minimálně jich je škoda. Vznikl i umělecký projekt „Osvoboďte lavičky“, který ukazuje cestu, jak si můžete sami lavičku od firmy v insolvenci zakoupit, a vyzývá k jejich renovaci a umístění zpět do veřejného prostoru. Samozřejmě tentokrát bez bannerové reklamní části.
Papírenskou ulicí dál ke staré čističce odpadních vod.
Letmé proběhnutí kolem bývalé Mauthnerovy přádelny, stojící na místě už od roku 1888.
K dalšímu úžasnému místu Bubenče.
Přiznám se, že jsem tu poprvé od doby, co byl venkovní areál čističky revitalizován. Zrekonstruovaná replika původního mostu spojujícího místo s Císařským ostrovem se opravdu povedla.
Původní pražská kanalizační čistírna fungující od roku 1906 do roku 1962, kdy byla nahrazena novou Ústřední čistírnou odpadních vod na Císařském ostrově, si zaslouží mnohem více než jen těchto pár fotek.
V budoucích příspěvcích se k ní proto ještě rád vrátím.
Sedám si na zahrádku vybudovaného občerstvení a u únětického piva vzpomínám na několik akcí, které jsem tu jako malý kluk zažil.
Při různých výročích a svátcích tu byly pořádány kulturní a technické akce. Vybavuji si minimálně jeden Den dětí, kdy se tu po místní úzkorozchodné trati proháněly malé „vláčky“, dotažené z nejrůznějších provozů. Dále si pamatuji jízdu na silničním parním válci. A matně i další parní stroje.
Nevím, zda tu nesídlil v té době nějaký spolek, který měl toto vše na starosti. Paměť už mi moc nefunguje a Google taky mlčí.
I ty zvláštně pokroucené hrušně před hlavním vstupem mi něco připomínají.
Ale dost bylo vzpomínání.
A posledními pár fotkami Podolské vodárny
a malby na chodníku vyobrazující její hlavní filtrační halu se s vámi v tomto příspěvku loučím. Byly to letos nějaké delší čtverce než loni, asi jsem více relaxoval a s dvojočkem trávil více času.
Přeji vám touto cestou v roce 2025 spousty skvělých zážitků a dobrodružství při poznávání našeho města.
A u některého z dalších (ne tak prošlých) příspěvků na shledanou.
