Ne!
Nejsem poslední! Tedy alespoň zatím ještě ne.
Speciální čarodějnický díl II.
Vyhrabal jsem se z bloudění okolo trubek (ne neptejte se mě jak, ten únor přišel z čista jasna) a dávám se na úprk, na svobodný úprk. Můžu o něčem mluvit jako o svobodném i když jde o úprk. Může být svoboda podmíněna útěkem? Je tedy lepší být na útěku, ale svobodný? Nekonečné polemizování v mé hlavě mi k rozhodnutí moc nepřidává, ale logicky: pokud jsem na útěku a v dostatečné vzdálenosti od svého nebezpečí, jsem přeci svobodný. Ať už utíkám před přímým nebezpečím, nebo teprve tím hrozícím, je jasné, že když budu dostatečně odhodlaný dál pokračovat, budu přece alespoň v tu danou chvíli svobodným tvorem. Ale jak mě asi přijmou ostatní tvorové, kteří se ohroženě necítí? Přijmou mě do stáda? Snad jen na okamžik, ale vzápětí, když budu chtít ochutnat z jejich večeře, spát pod jejich střechou nebo se podílet na společné práci, v tu chvíli to tak růžové už nejspíš nebude. Co mi ale zbývá? Mám utíkat zase o kus dál? Vždyť se to bude opakovat neustále dokola. A třeba taky ne. Třeba naleznu konečně pochopení, je ale tvorstvo na tak štědré porozumění připravené, respektive vyspělé? No uvidím.
Naštěstí to teď už řešit nemusím. Má svoboda netrvala dlouho. Země se otřásla a tlaková vlna mě smetla obří rourou do nedaleké stanice metra. Bože, už zase rozlepuju oči plné prachu, naštěstí tentokrát nemusím v sutinách hledat baterku, světla je tu dost.
Ale proč jsem tu opět sám, copak jsem si toho neužil dost při překonávání poslední epidemie? Zřejmě ne.
Každopádně, pokud se nemýlím, tak tuhle stanici znám. Jen si ji pamatuju trochu jinak, kultivovanější a hlavně živější.
Nyní tu přibylo trochu prachu, něco stavebního materiálu, ale o to více klidu. Takže bych měl být vlastně vděčný, nestěžovat si a užívat si, že tu můžu být sám se svými myšlenkami.
Slyším hluk, blíží se to rychle, jak s větrem o závod a vítr se skutečně zvedá. Počkat vždyť to přeci musí být souprava metra. Rozhlížím se oběma směry. Opravdu, letmo vidím na levém nástupišti mihnout se rozsvícený vlak.
Rychle se k němu rozebíhám. Roste ve mně naděje. Naděje, že potkám další tvory tady dole, naděje, co by mohla přinést spoustu odpovědí. Ale potřeboval bych před tímto případným vysvětlením ještě lidem zpět naordinovat trochu toho lidského umu v podobě zdravého rozumu, vzájemného porozumění, zkrocení nezdravého ega a společného objímání. Proč jen zas myslím na ostatní?
Zatímco mám plnou hlavu bordelu, další souprava si to míří na peron, snad zastaví alespoň tato když mě tu uvidí.
Nezastavila. Dostavuje se studená sprcha. Pocit tak marný, zoufalý, ale již známý.
Jsem odsouzen se tu toulat dál a bloumat jak je na tom světě krásně, byť zmatený jak chodec uhýbající před tramvají. Alespoň že ty projíždějící soupravy mi tu dělají společnost.
Je úsměvné jak tvorové, kteří nevyspěli fyzicky ani mentálně, tvorové bez špetky vkusu, bez talentu, bez zručného umu, bez lásky k druhým tvorům se prezentují jak ti největší alfa samci zeměkoule. Úsměvnější jsou už jen ti, co jim to celé žerou nebo chtějí žrát výměnou za svůj vlastní blahobyt. Je jedno zda nosí blonďatý či jinak barevný příčesek nebo si nastřelují tělo botoxem v kombinaci se steroidy. Vždycky je jejich život jen divadlo, nikdy to už nebudou oni, přirození tvorové, tak jak by si to příroda přála. Někdy jim to dojde v takové míře, že se rozhodnou vše, co sami nemají sebrat i jiným tvorům a nemyslím tím teď jen vymazlené Hi-Fi stereo nebo sušičku na prádlo. Myslím tím to úplně základní právo každého tvora, jako je jeho svoboda, schopnost se rozvíjet, být úspěšný, milovat a žít.
A takovýmto tvorům, respektive jednomu z nich bych rád něco málo vzkázal:
Stojíš za lejno ty ubohá kryso, tvoji posluhovači stojí za lejno, tvoje dva faxy na stole jakbysmet. Tvá zem je už dávno rozkradená, technologie se ti zasekly v ranných devadesátých letech, ještě v době kdy se tvým předchůdcům rozpadl ten váš slavný svaz. Svrhávat bomby a střílet rakety se ti zachtělo a přitom se neumíš postarat ani o svůj vlastní lid. Ten mimo hlavní město nemá co do huby. Slíbil jsi mu vidinu zisku a naverboval jej do války, když padly, poslal jsi pozůstalým balení těstovin. Ty ve městech co přivádí do státního rozpočtu nějaký ten zisk, necháváš vyhazovat z oken, vybuchovat v autech, nebo je prostě necháš otrávit jedem. Vše činíš jak ten největší srab, zpoza, zezadu, na vše máš další „lidi“. Sám by ses bez předem připravené habaďůry neodvážil postavit ani vojínovy se základním výcvikem. Tvoji „přátelé“ jsou jen další ztroskotanci, co dovedli svojí zem do stejných lejn jako ty. Podívej se s kým se přátelíš, tomu říkám elita. A co teprve ti, kterými se necháváš obklopovat, myslím tím tu bandu dalších ožralých a zfetovaných trosek. Nehledě na to, že až půjde do tuhého, tihle tví přátelé si budou chtít zachránit hlavně své pozadí, stejně jako by jsi to udělal ty, zákeřná fretko. Vysmíváš se a strašíš lidstvo v ostatních zemích, přitom jsi to ale ty, ta nula co je každému vyspělému tvorovi na této planetě k smíchu. V tvém případě ale už mnohdy jen k pláči, to ty by ses měl bát, ale to už víš, viď? Nemůžu se dočkat toho, až jednou budeš stát za své zločiny u zdi a celý svět se bude bavit tím jak si strachy děláš do gatí. Ale věřím, že před tím ještě zažiješ trochu toho utrpení co sám způsobuješ ostatním tvorům, karma funguje, ty agente.
A kde je mé pochopení? Pochopení pro paralyzování ostatních tvorů, kteří si vedou ve svém životě lépe, vyrovnaněji, úspěšněji než samotný agresor, mít nikdy nebudu. Stejně jako pochopení se sympatizanty takového chování, kteří sami mají jen tolik odvahy a kuráže, že až se budou tlačit ve frontě před vstupem do krytů, snažíc se zachránit své holé životy, budou to oni, kteří se budou dožadovat místa pro svou osobu, na úkor matek s dětmi. Ubozí a pomatení hrdinové dnešní doby schovávající se za klávesnicí. Možná by bylo dobré, kdyby se místo zneužívání státního sociálního systému a hledání problémů tam, kde nejsou, zamysleli čím právě oni mohou systému přispět. Ano, žijeme v systému ať už chceme, či ne.
Nejsem si jistý zdali mi to tady dole prospívá, zda chci dál živit tyhle své myšlenky. Jestli já vůbec chci aby tu ten vlak zastavil a mohl jsem všemu ujet. Jestli ono nebude nakonec lepší se tomu postavit. Skvěle a jsem opět na začátku mého polemizování.
Třikrát se nadechnu, dvakrát se štípnu a rozhodnu se vydat zpět na povrch.
Rád bych pro výstup z podzemí hlubokého 45m využil eskalátor, bohužel tu žádný nezůstal. Tak mi nezbývá než svažitý tunel o délce 73 metů vyšlápnout po svých.
Začíná se mi motat hlava, tlak takový, že se mi snaží vyskočit orgány ven z těla, ale oproti předchozímu pádu do této hlubiny mám nad svým pohybem tentokrát alespoň kontrolu.
Při popadání dechu se rozhlížím a všímám si, že zmizela většina toho, co jsem si pamatoval z dříve. A to včetně některých reklamních poutačů nebo eskalátorů jako takových.
Nebýt vše v situaci, v jaké to je, tak bych si tu snad i sedl a kochal se „výhledem“ do hlubiny.
Konečně nahoře. Oproti nástupišti mě tu moc žádná změna nečeká. Opět nikde nikdo, zas pár strojů, nářadí a materiálu.
Procházím místností, kde někdo přede mnou ne zcela přesně přepisuje verše jednoho českého velikána. Zajímavé ale je to, že právě jeho jsem vzpomenul již při minulém polemizování a teď se tu jeho texty přede mnou vynoří na zdi. Náhoda? Nemyslím si a pokračuji směrem ven, tedy alespoň doufám.
A opravdu, vymotal jsem se na povrch. Jsem opět venku. Znovu se nadechnu a rozhodnu se trochu si pročistit plíce. Dávám se do běhu a naposledy přemýšlím nad jádrem pudla. Je tohle taky útěk/úprk za svobodou? I když utíkám jen před vlastními myšlenkami? Je i není. Každý ve svém životě před něčím utíká, někdy jen uhýbá a někdy i vyloženě zdrhá. Tak jako já teď.
Po cestě si všímám pouličních lamp – svítí. Lidé jsou za okny a žijí své všední životy. Při přeběhnutí přechodu mě vytroubí auto kurýrní služby. Někde v dálce slyším cinkat tramvaj a ze dveří otevřené restaurace se line vůně roznášených večeří. A k tomu ten hluk bavících se hostů. Vše vypadá, že funguje, jak má. Elektrárny dodávají energii a vodárny vodu. Uvědomuji si, že mít na dosah tento životní luxus není samozřejmostí. Mít možnost se rozhodnout jaké jídlo si koupím, kolik si večer dám piv, i jistotu, že další ráno mě metro odveze do práce, lze opravdu nazývat luxusem. Luxusem normálně fungující vyspělé země. Tak proč si tu neustále stěžujeme a hledáme problémy tam, kde ve skutečnosti nejsou? Asi jsme se jako lidé pěkně rozmazlili a každé cvaknutí vypínačem, připojení k Wi-Fi, rozsvícení televize nám přijde naprosto normální a běžné. Ale to už to rozebírám zas více než mi v tomto příspěvku přísluší.
Můj běh i přemýšlení utnula jiná anomálie a to obří odpočitávadlo nad městem. Co to sakra má být tentokrát? Vlastní uvědomění je pryč a opět se dostavuje má zmatenost.
Za posledních pár let se události a situace hodné k hlubšímu zamyšlení rojí jako houby po dešti a mně to bohužel dává jen další zbytečný prostor pro takovéto čarodějnické díly.
Au.