Papírna Císařský mlýn, aneb první rakouská mechanická továrna na papír a její okolí.
V okolí bývalého středověkého mlýna v Bubenči, naproti areálu upraveného ještě Rudolfem II. (nyní zchátralým, zbouraným a znovu postaveným), stále stojí pozůstatky papírny založené kolem roku 1833 bratry Antonínem a Václavem Šalovcem. Ti na tomto místě provozovali už dříve bělidlo a barvírnu látek spolu s provozem původního mlýna. Lokalita u vedlejšího ramena Vltavy byla pro tento průmyslový záměr jako předurčená.
A tak tu vznikla nová továrna, přesněji řečeno „Bratři Šalovcové, c. k. první rakouská mechanická továrna na papír“. Ta se chlubí, jak už název napovídá, zavedením mechanického zpracování papíru, a to jako jedna z prvních na našem území.
V roce 1843 byla již papírna zcela soběstačná co se zpracování a výroby týče. Nacházela se tu kromě moderní výrobní strojovny i budova na mletí a zpracování surovin, třídírna, bělírna, hladírna a budova pro skladování.
V roce 1845 jsou oba zakladatelé již po smrti a současní vlastníci papírnu včetně celého objektu Císařského mlýna prodávají novému majiteli Karlu Bellmanovi. V roce 1855 i on umírá a továrnu přebírá jeho syn Karel Ferdinand Bellman.
V roce 1862 papírna vyhořela a její osud převzal německo-francouzský podnikatel Prosper Piette pocházející z papírenské rodiny, který sám už v papírně pracoval. Piette tu zavádí výrobu hedvábného cigaretového papíru a následně si továrnu v roce 1865 pronajímá od současných majitelů — obchodníka Lumbema a jeho manželky (Bellmannovy dcery) na dobu 10 let. Mezitím si Piette, kromě jiných obchodních úspěchů, nechává stavět továrnu na výrobu tapet, a to nedaleko své pronajaté papírny — na opačné straně Papírenské ulice.
V roce 1872 Prosper Piette umírá a papírnu do konce pronajatého období provozuje obchodní společnost, kterou tvoří Prosper Piette mladší, Julius Piette a obchodník František Holub.
My zatím nahlížíme do technického podzemí.
I nadzemí.
V roce 1875, po skončení desetiletého období, si továrnu pronajímá Raimund Kubík. Ten ji následně v roce 1882 kupuje a vzápětí dále modernizuje a připravuje výrobní provoz i pro mezinárodní export. V areálu nově vzniká vlastní celulózka (provoz na zpracovaní dřevěné buničiny, hlavního polotovaru pro vznik papíru).
Po roce 1884 byla tovární budova úředně oddělena od objektu Císařského mlýna čp. 22 a získává samostatné čp. 3. Historický objekt Císařského mlýna zůstává v majetku manželů Lumbemových, kteří tu provozují zájezdní hostinec. V roce 1886 se stává Kubík starostou Bubenče, tehdy ještě samostatné obce (ta až v roce 1904 získává status města, k Praze byla připojena až v roce 1922). Ani výkon této funkce mu neubíral na síle k dalšímu posunu v ne však ještě zcela splacené papírny. Ta totiž ve stejný rok opět vyhořela a továrník přišel o polovinu výroben. I díky pojistnému plnění postavil podnik znovu na nohy a nově vystavěné provozy zmodernizoval jak to jen v té době šlo. A to i navzdory tomu, že kvůli regulaci toků Vltavy v Praze a zřízení Bubenečského plavebního kanálu bylo rameno řeky, vedoucí kolem papírny, zasypáno. Voda tak do výrobny musela být vháněna více stroji než dříve.
Na sklonku svého života (1914) se Kubík ještě stihl postarat o naplánování částečné elektrifikace podniku a pomyslně tak se svým odchodem uzavřít století páry — století největšího průmyslového rozvoje.
Stále čitelné jímací nádrže.
Ze zimy zpět do podzimu.
Genius loci při pohledu na starou továrnu v zadní části areálu tu funguje na sto procent, alespoň na mě to tu tak působí.
Pohádkově vypadající vodárenský domek dnes saje vodu maximálně už jen do svého interiéru.
Podobně podmáčené jsou i ostatní budovy v areálu.
Ovšem s čitelnými zbytky strojů a technického vybavení
Ale zpět k historii:
Během první světové války a i po ní se o továrnu staral Kubíkův syn Rudolf s dalšími příbuznými. V meziválečném období se továrně moc nedařilo a její produkty nenacházely ve světě zmítaném ekonomickou krizí uplatnění. Rudolf Kubík část továrny prodává a nechává si jen celulózku. Mezitím stihly papírnu ochromit čtyři požáry. Za druhé světové války se poptávka po výrobě o něco zvyšuje, ale kvůli materiální krizi je nucena vyrábět produkty pouze z recyklovaného materiálu. A je tomu tak až do Rudolfovy smrti v roce 1945.
Po roce 1945 došlo ke znárodnění firmy a továrna byla přičleněna k Západočeským papírnám v Plzni.
Ze svazku Západočeských papíren byl podnik vyňat roku 1949. O dva roky později se stává součástí národního podniku Pergamentka, je spojen s papírnou ve Vraném nad Vltavou a po roce 1960 je včleněn do národního podniku Pražské papírny.
V roce 1962 se v Bubenečské továrně zcela ukončuje výroba papíru. Původní výrobní stroje staré i 130 let nahrazují stroje tiskařské. Továrna mění své zaměření na potisk tapet. Časem je její hlavní činností natírání a laminace papíru či výroba krabic. Později, koncem 80. let, tvoří zde vyráběný sortiment už jen vlnité lepenky, samolepící etikety a různorodé obaly. Továrna před koncem svého výrobního provozu zažila ještě jeden požár a po roce 1990 tu výroba končí úplně.
Spitfire v máji, přišpendlený na okně, budiž Ti nebe lehké.
Závěrečný pohled na část areálu přes špinavé okno bývalých toalet…
…a jde se prozkoumat podzemí v blízkosti bývalé papírny.
Místní podzemí, alespoň co se týče kanalizace, je vzhledem k umístění kousek od staré Bubenečské čističky odpadních vod opravdu pestré. My se nyní nacházíme v korytu vodního toku – Dejvického potoka.
Ten poté přechází v odlehčovací stoku OS-1C.
V cíli podzemní cesty se díváme na splaškový průtok, který je součástí koncové odlehčovací komory kmenové stoky C.
A stejnou cestou, jakou jsme přišli, jdeme zpět.
Otevřeným korytem Dejvického potoka, sloužícím v případě potřeby též jako odlehčovací stoka, směrem k papírně.
A pod ní…
…směrem k řece.
Závěrem pohled na místo, kudy dříve vedla vlečka z dnes již také bývalého nádraží Praha-Bubeneč.
Při pohledu z lávky na okraji Královské obory, si zářezu v kopci Pecka už ani nemusíme všimnout, alespoň tedy ne v období vegetace.
A přesto tu je, sice už ne tak lehce průchozí jako tomu bylo dříve, ale stále jasně čitelný.
Z místa po železniční vlečce se stal takový malý, zamčený, vyčištěný, ale zarostlý umělý kaňon o kterém spousta procházejících již nemá ani tušení.
Dnes areál papírny využívají soukromníci jako sklady, malé výrobny, ateliéry a v části je provozována i ubytovna. V budoucnu má bývalá papírna projít celkovou revitalizací a má tu vzniknout několik obytných domů s parkem. Projekt byl už tuším hotový a první etapa měla být dokončena v roce 2020, někde se ale nejspíš stala chyba. I jména developerských společností spjaté s tímto projektem se za poslední roky měnila. Vizualizace bytového komplexu s původním malým vodárenským domkem u rybníčka a tovární halou na pozadí vypadají skvěle, o tom žádná. Ale okolí je tak silně podmáčené (zasypané koryto Vltavy o sobě dává vědět), že přeji v tomto případě stavební firmě hodně zdaru.
