Země nikoho

Toto místo mého města je pro mě něčím speciální. Jelikož jsem v jeho nedaleké blízkosti vyrůstal a trávil dětství, pamatuji si ho, ještě když bylo úplně jiné. Vzpomínám si, jak na místě, kde je dnes opuštěný a napůl zchátralý skanzen, byla jen stará pískovna, o které nevěděla ani řada místních, jelikož nebyla odnikud z dálky vidět. Tento lom, s malým jezírkem a se starou boudou, která sloužila zřejmě jako sklad nářadí nebo úkryt pro zaměstnance, byl pro mě ztělesněním něčeho, co jsem do té doby znal jen z foglarovek. Byla to taková moje “chata v Jezerní kotlině”.
Myslím, že to bylo ve 4. třídě základní školy, když jsem hledal parťáky pro osídlení zmíněné boudy a vytvoření “klubovny”. Než jsme se na všem dokázali domluvit a vybavili se k průzkumu a zabrání kotliny, stará bouda zmizela. Postupem času byl upraven i terén a vznikl tu středověký skanzen. Vím, že to pro mě tenkrát bylo jedno z největších zklamání, s jakými jsem se do té doby potkal. Popravdě řečeno, možná právě kvůli utrpěnému “traumatu” jsem ani po výstavbě věrného středověkého městečka nedokázal místu jeho zradu z dětství odpustit.

Město již nemá zájem dál skanzen provozovat a kotlina je využívána jen občasně filmaři. Příroda začíná pracovat a pískovnu či původní lom si bere zpět. Být teď dítětem ve 4. třídě a vědět, že tohle mám zhruba tři kilometry od domova, netrávil bych čas nikde jinde. Nevím, zda bych si trochu sobecky víc přál, aby místo dále chátralo a sloužilo mladým průzkumníkům z okolí, nebo se dalo opět do kupy a plnilo svůj účel středověkého městečka pro širokou veřejnost.

A až teď, po přibližně 20 letech, jsem svojí Jezerní kotlině, i s novodobými chatami, konečně odpustil její “zradu” z dětství, protože ve mně během nynější návštěvy dokázala vyvolat podobné pocity jako kdysi v malém klukovi.

Komentáře

Komentáře